SLUNEČNICE✔️

Část osmá

LEVI:

Chvíli jsem se uklidňoval po tom rozčilujícím výstupu s Erenem a po ustálení mého cholerického já, jsem zjistil, že je to totálně v prdeli. Jestli jsem měl ještě před půlhodinou nějakou mizivou šanci, že by mě snad mohl mít aspoň trošku rád, tak tímto jsem ji dokonale pohřbil.

S rukama ve vlasech jsem zpytoval svědomí a přemýšlel, že se opravdu někdy chovám jako idiot, nejen v případě Erena, ale i Erwina.

Erwin mě potřebuje z pracovního hlediska, to je mi jasné. Vyjednávání s Rusákama bylo vždycky složité, nehledě na to, že já jediný umím rusky, což bývá vždycky plus.

Sedl jsem si k počítači a zabukoval si let do Monteralu, poté se omluvil Erwinovi za mé buranské chování a přislíbil mu pondělní přílet.

Hanji mi donesla nějaké papíry ohledně pronájmu místa v přístavu a dokumenty od lodi. Zbytek je prý v mailu.

Tak jsem hrdý majitel výletní plachetnice jménem EREN!!!

Potichu jsem se zachichotal, škoda, že se to nikdy nedoví, byl by asi pěkně vykulený, kdyby zjistil, že nějaká loď se jmenuje po něm. Úplně vidím ty jeho překvapené zelené očička, jak by zářily a zmateně koukaly. SAKRA! Zase na něj myslím! – No jo, ty debile, když si svoji loď pojmenuješ jménem toho, na koho chceš zapomenout, tak co čekáš – hlásek v mé hlavě si ťukal na čelo.

Odpoledne jsem si šel zaplachtit. Byl ideální vítr, nebe bez mráčků a šílené vedro. Na moři bylo ale skvěle – mírný vánek čechral mé vlasy a já si užíval svou pozici u kormidla. Docela mě mrzí, že tu nemůžu být sám, ale asi bych si to po těch letech netroufl, odjet sólo na moře. Naštěstí mnoho z mých zaměstnanců sdílí stejnou vášeň k plachtění jako já. A jakmile se rozneslo, že potřebuji parťáka, hned několik z nich požádalo o schůzku se mnou.

Usmál jsem se, vypadalo to jako výběrové řízení na nějaký post ve firmě.

Nakonec jsem vybral mladého kluka, který měl podle všeho velké zkušenosti, protože plachtíval se svým otcem už malička. Nabídl jsem mu i to, že se může o loď starat trvale – tedy pokud se osvědčí na moři a jestli spolu budeme vycházet.

Během pár hodin jsme se tak sehráli, že to vypadalo, že spolu plachtíme už celé roky. Líbilo se mi na něm, že je upřímný a bavil se se mnou jako s parťákem a ne jako ustrašený podřízený s despotickým šéfem, kterým jsem bezesporu kolikrát býval, a on to dobře věděl. Pamatuju si, jak jsem konkrétně na něj v jednom z prvních dnů ječel, že mi přinesl špatně vyplněné papíry a ještě pozdě. Jsem rád, že to spolkl a chová se ke mně normálně.

Víkend jsem strávil na moři, kde jsme se s Arminem ještě více sblížili, samozřejmě na úrovni kamarádství, v sobotu večer jsme oba zůstali v přístavišti na lodi a strašně se opili ani nevím, jak k tomu došlo, ale vykládali jsme si a najednou byla láhev prázdná. Svěřil se mi, že je skoro abstinent, ale potřeboval si vyčistit hlavu. Vytáhl jsem z něj, že je gay a miluje jednoho kluka z naší firmy, který o tom nemá ani tušení a on neví, jak mu to má dát najevo. Pod tíhou stejného trápení jsem se mu svěřil také. Chudák, na mě hleděl jak zjevení, když jsem přiznal stejnou sexuální orientaci a s trochou obavy se mě zeptal, jestli po něm budu požadovat sex. Urazilo mě to a seřval jsem jej, že i když jsem stále jeho šéf, tak to ještě neznamená, že si z něj udělám šukacího panáčka proti jeho vůli. Byl jsem rád, že jsem si našel kamaráda, kterému se můžu svěřit a tak nějak jsem z něj cítil, že to mohu udělat, že náš rozhovor si nechá pro sebe a nebude ho šířit po firmě. To bych ho asi zastřelil a on to ví. Po skvělém víkendu jsem v neděli večer s nechutí sebral kufr a jel na letiště.