SLUNEČNICE✔️

Část devátá (15+)

Otočil jsem se a málem dostal infarkt! Rozšířily se mi oči a srdce, které už před tím tepalo na pokraji zhroucení, se rozbušilo ještě rychleji.

„Co tu děláš? To je tvoje práce?" křičel jsem na něj.

Z jeho očí začaly proudit slzy a začal se třepat.

„Já...p-přece za nic nemohu! T-ten blonďák si včera u mě objednal k-kytici, kterou jsem měl d-doručit zde, na tuto l-loď, jak jsem d-dorazil, on mi řekl, že majitel tu j-ještě není a že mám p-počkat tady v kajutě...." s očí se mu koulely slzy jako hrachy.

Ježkovy voči, už mi všechno začínalo docházet! Hanji – ta podlá krysa, to všechno vymyslela ona. Zavřela mě s ním tady, protože věděla, že dobrovolně bych za ním nešel! Proto byl Armin tak nervózní, navezla ho do toho taky! To by mě zajímalo, co mu za to slíbila.

Vymanil jsem se z těch myšlenek a koukl na tu hromádku neštěstí, která se klepala v koutku kajuty.

„Co tam stojíš, pojď si sednout, promiň, nechtěl jsem na tebe řvát," řekl jsem jemněji a bylo mi ho líto. Je tak vystrašený a já na něj ještě řval.

Sedl si do pohodlného křesílka a klepal se dál.

„Erene, přestaň se klepat, já ti přece neublížím, nikdy bych si nedovolil udělat něco, co bys nechtěl."

„A proč jste mě tu tedy zamknul?" řekl roztřeseným hláskem.

„Jsem tu zamčený zrovna tak jako ty! Ty si myslíš, že jsem to naplánoval? Že jsem tě sem nalákal, abych já nevím... Tohle není z mé hlavy, nevěděl jsem, co chystají, zrovna tak jako ty. Nevím..., ale já osobně bych ve tvé společnosti dokázal s radostí setrvat věky, uvědomuješ si to?"

Jeho tvář byla jako zapadající sluníčko. Sklonil však hlavu a neodpovídal.

Ucítil jsem vibrace motoru. Odváží nás někam na moře. Doufám, že za kormidlem je Armin, určitě ano, Hanji by mě ani mou loď nesvěřila do cizích rukou a je mi jasné, že jsou s Arminem na celé téhle frašce domluvení.

„Erene, tak řekni něco," vzal jsem jej jemně za bradičku a naklonil hlavu k sobě, abych mu viděl do očí, do jeho krásných smaragdových očí, které teď plavaly v slzách.

„Proč pláčeš? Bojíš se? Mě se přece nemusíš bát! Já bych ti opravdu nikdy neublížil," šeptal jsem mu do ouška a on se začal třást. Pustil jsem jej, nechci ho takhle strašit, jestli má ze mě strach, dám si od něj odstup.

„Tak jo, máme tady čokoládu šampaňské, jahody a hromadu dobrot, co kdybychom se do toho dali? Neboj, oni nás brzy pustí, ví, že oba zítra musíme do práce!"

„Já vím," šeptl potichu. Byl tak rozkošný. Seděl v křesílku a upíral na mě ty zelené očka a já se v nich celý utápěl. Kdyby nepůsobil tak křehce a nebyl tak vystrašený, líbal bych ty jeho plné rudé rty až do posledního dechu. Ale vidím v jeho očích takové obavy, že se bojím k němu jen přiblížit, abych mu snad nějak neublížil a nevylekal ho. Nalil jsem dvě skleničky perlivým mokem a jednu mu podal i s mísou jahod. Přijal jednu jahodu i sklenici ve tvaru tulipánu.

„Tak na tykání Erene, já jsem Levi." Už mě vážně nebavilo, jak mi pořád vyká.

„Dobře, Levi," mé jméno z jeho úst vyšlo tak sladce, že jsem se usmál.

On se nad mým úsměvem trochu uvolnil a usmál se také.

„Sluší ti," ozval se potichu.

„Co?" nechápal jsem.