SLUNEČNICE✔️

Happy Valentine's Day

Tak hrozně mě vylekal, že jsem málem převrhl hrníček s čajem.

„Nezlobte se, nechtěl jsem vás vylekat, omlouvám se!" vydechl a začal se červenat.

„Nic se nestalo, byl jsem jen zamyšlen, moje chyba. Dnes si kytku nevezmu, ale chtěl bych se vás na něco zeptat," skoro jsem šeptal, jak jsem byl nervní. Určitě mě odmítne!

Podíval se tázavě.

„Já...no...rád bych vás pozval...tedy...nešel byste se mnou na kávu?" poslední slova jsem rychle vyhrkl a upřel na něj zrak. Viděl jsem jeho kouzelné oči, kterak se rozšířily překvapením a jeho tváře zdobila až skoro nachová červeň. Je nádherný, jak se červená. Pootevřel ústa, jako by mi chtěl odpovědět, ale zase je zavřel.

Chvíli mě ovládl pocit, že se odpovědi nedočkám a on se sebere a uteče, ale rychle se vzpamatoval a začal se omlouvat.

„Víte, já... promiňte, ale dneska nemůžu, omlouvám se, ale..."

„Ach, tak to nevadí, to je v pořádku, nemáte se za co omlouvat, já to chápu."

„Ale..." začal, ale já ho přerušil.

„Nezlobte se, ale musím si odskočit," prudce jsem se zvedl a rychlým krokem odcházel směrem k toaletám. Než jsem zapadl do dveří, koutkem oka jsem viděl, že tam pořád překvapeně stojí.

Jsem debil, debil, debil ... tahle utéct, jako malá holka, co si o mně teď musí myslet? A co jsem si myslel já? Že mi skočí do náruče a bude souhlasit? Asi ano, nikdy mě nikdo neodmítl, umím být velmi přesvědčivý nejen v pracovních záležitostech, ale i ve vztazích, všichni mi vždy zobali z ruky, jenže tenhle kluk zboural celou mou sebedůvěru jako domeček z karet a já před ním můžu jen koktat. A ještě nakonec uteču, když mě odmítne, no, to jsem to dopracoval! Jenže pro mě je to novinka, neumím se s takovou situací vyrovnávat, nevím, co bych mu na to měl říct, jak bych se měl tvářit!?

Ztrácím se ve svých pocitech, ale musím se vrátit ke stolu. Stejně už tam nebude a nemůžu trávit na záchodech věčnost.

Jistěže už tam nebyl, nečekal jsem to, že tam stál jako tvrdé Y a čekal snad na mě.

Zato jsem viděl výjev přes výlohu, který mi trhal mé srdíčko na kousky.

Květinka uklízel věci před obchodem, když v tom se k němu přihnalo děvče s tmavými hustými vlasy a objalo jej zezadu. Nadskočil překvapením, ale tak se s úsměvem jemu vlastním otočil a nechal se políbit na tvář.

Má hlava poklesla. V tu chvíli mi bylo jasné, že jsem prohrál. Odmítl mě proto, že už jedno rande má – s dívkou.

Co jsem si sakra myslel? Že když dělá holčičí práci, že bude na kluky. Jak naivní!

Nechtěl jsem se na ně dívat, ale můj pohled neustále přitahoval ten výjev dvou šťastných lidí a já upadal do čím dál větší deprese.

Jakmile zamkl, jeho zrak zabloudil k oknu kavárny a náš pohled se na pár vteřin střetnul. Sklopil jsem hlavu, nevydržel jsem pohled jeho zelených velkých očí.

V tu chvíli jsem věděl, že do této kavárny už nikdy nevstoupím, nevydržel bych se už dívat na člověka, který mě během chvilky okouzlil, očaroval, vytáhl z mé tvrdé skořápky a rozbil vše, na čem jsem si celý život tak zakládal. Nikdy k sobě nikoho nepustit, nikomu neukázat svou duši, city...

A on...on mě dokonale rozebral, donutil mě otevřít svou duši a nakonec ji zašlápl do země. Do háje s tím malým spratkem!

Já vím, že za to nemůže! On neudělal nic, čím by mě provokoval, je to všechno jen moje vina a já se s tím teď musím smířit!