SLUNEČNICE✔️

Část šestá

„Mikaso, znáš firmu Survey corps?" hulákal jsem na ni do koupelny, kde se právě nacházela.

„Jo, sídlí v jednom z těch skleněných monster, které hyzdí naše pěkné město. Dělá tam mamka s taťkou od jedné mé kamarádky. Kdysi jsem tam s ní byla. Pěkná snobárna! Proč?" řvala na mě nazpět z koupelny.

„Tak to je v hajzlu!" vzdychl jsem.

„Proč? Potřebuješ brigádu? Tam nechoď, ten ředitel je prej hroznej despota!" ozvala se za mnou a vysoušela si vlasy.

Otočil jsem se a vrazil jí do ruky kartu.

„Sakra, to není dobré! Já ti nevím Erene, já bych byla za to, abys mu tu peněženku vrátil a přestal na něj myslet. To není partner pro tebe!" posmutněla.

„Jo, já vím. Jestli se nestaví do úterý, jakože pochybuji, tak zajdu za ním a vrátím mu ji. No a pak...pak se budu snažit zapomenout. Nakonec, vždyť jsme si ani pusu nedali a jeho jméno jsem dověděl až dnes. Snad by to neměl být takový problém," posmutněl jsem. Nechtěl jsem se toho pocitu vzdát, nechtěl jsem se vzdát jeho! Ale bylo mi jasné, že kdybych to nechal pokračovat dál, skončilo by to zlomeným srdcem – mým - a o to fakt nemám zájem.

LEVI:

„Hanji, Hanji, podívej se na ně! Jsou jako dvě hrdličky a to jsem se mu málem vyznal, Hanjíí jsem fakt debil, že jsem si mohl myslet, že by o mě měl zájem..." díval jsem se na ty dva, jak mají hlavu u sebe a tokají.

„Co blbneš Levi, nejspíš si jen povídají!" uklidňovala mě Hanji a tahala pryč od toho výjevu. „Pojď, půjdeme domů, ty se z toho vyspíš a bude dobře!"

„Nebude! On mě odmítl! Má holku! Co já teď budu dělat?" fňukal jsem jí do ramena v taxíku.

„No co, ty se svým postavením a tvářičkou můžeš mít, koho chceš!" podívala se na mě smutně. Věděl jsem, že mě má ráda, ale samozřejmě jí nezbývá nic jiného než respektovat, že jsem na kluky, s tím nic neudělá ani jeden z nás.

Stáli jsme před našimi byty v posledním patře nejvyššího mrakodrapu, tedy – Hanji stála a já se o ni opíral, neboť nohy mě neposlouchaly. Zběsile jsem šacoval všechny své kapsy, ale peněženka s čipovou kartou nikde.

„Skvělé!!!" zamračil jsem se. „Já jsem jí tam nechal, co se všechno dneska ještě posere!"

„Nestresuj Levi, přespíš u mě a zítra někoho pošleš do toho baru, jestli tam nezůstala," uklidňovala mě.

Sesunul jsem se podél zdi a začal lkát: „Jsem bezdomovec, strašně bohatý, nešťastně zamilovaný debil a bezdomovec!"

Vtáhla mě dovnitř a usadila do křesla mezi dokumenty.

„Levi, seber se, běž se umýt, já ti ustelu v pokoji pro hosty, tam nechodím, tudíž by tam pro tebe mohl být i snesitelný pořádek, i když – tobě je to asi v této chvíli jedno," to bylo poslední, co jsem slyšel.

Ranní probuzení se rovnalo peklu. Měl jsem dojem, že se mi hlava rozskočí na tisíc kousků a žaludek se koupal pouze ve whisky a nelíbilo se mu to. Rozlepil jsem oči a jaké bylo překvapení, že jsem ležel v posteli. To jsem nevěděl, že má Hanji takovou sílu, že mě byla schopna dotáhnout z křesla do postele.

Do háje! Začal jsem vzpomínat na včerejší večer – pamatoval jsem si všechno, kéž by radši ne! V tom se ozval znovu žaludek a už jsem letěl do koupelny. Vhodil jsem přebytečný alkohol i žaludeční šťávy do záchodu a po umytí tváře studenou vodou jsem se vypotácel ven a sesunul se na jednu z židlí v kuchyni.