SLUNEČNICE✔️

Hlavní sídlo SURVEY CORPS - Montréal

„Levi?" začne opatrně Erwin. „Můžu s tebou na chvíli mluvit?"

„Hm, jo!" zamručím do telefonu, pomalu se zvednu a ploužím se do Erwinovy kanceláře, s hlavou plnou myšlenek nedodělané práce.

„Co zase otravuje!" mručím si pod nos a přemýšlím, proč mám dnes tak blbou náladu. Ne, že bych jindy byl snesitelnější, ale v náporu práce dnešního dne jsem si zapomněl vyžádat od své asistentky můj oblíbený černý čaj.

Vpadl jsem do Erwinova doupěte, svalil se na první křeslo, které bylo při cestě, a hodil nohu přes nohu.

„Tak co mi potřebuješ? Ale zkrať to, mám moc práce!" zavrčel jsem a upřel na něj mé chladné šedé oči.

„Víš Levi, mám na tebe prosbu," začal obezřetně.

„No prosím, vykládej!"

„Potřeboval bych, aby ses ujal funkce ředitele pobočky v Melbourne... Levi, ty jsi jediný možný kandidát, který je na to místo adekvátní, schopný, spolehlivý a máš zkušenosti s vedením" zkoušel mi opatrně mazat med kolem úst.

„Tak na to zapomeň a přestaň mi podlézat nějakými lichotkami, víš dobře, že to na mě neplatí, zkus to s Petrou, ta ti na to možná skočí!" ušklíbl jsem se.

„Levi, dobře víš, že Petra odtud jen tak nemůže, má tu rodinu, nemůže všechny sebrat a odtáhnout je z Montrealu."

„Dobře, to chápu, ale proč já? Jsou tu i jiní. Jean, Sasha, Annie, Marco...."

„Protože ty jediný máš zkušenosti s vedením a můžu se na tebe stoprocentně spolehnout. Všichni ostatní jsou ptáčata, nemůžu je jen tak pustit do světa a svěřit jim do rukou jednu z hlavních poboček společnosti, ani jeden z nich na to prostě ještě nemá. Ty moc dobře víš, co to obnáší a kromě toho, ty jediný jsi sám, nemáš rodinu ani přátele. Tobě může být jedno, v jakém městě budeš odpoledne po práci doma popíjet svůj čaj."

Moje oči ho zabíjely, ale chápal jsem jeho situaci. Vím, že starý pán Dot Pixis odchází od Nového roku do penze a nikdo jiný, kdo by ho mohl zastoupit, tam není.

„Samozřejmě budeš mít k dispozici jeden z bytů, který je v nejvyšším patře sídla. Znáš je, ne? Myslím, že ti budou maximálně vyhovovat, je tam klid a pouze jeden soused, pokud se tam vůbec někdo nastěhuje, teď jsou oba byty prázdné. Tak co, Levi, vezmeš to?"

„Rozmyslím si to," mroukl jsem smířlivěji a zamyšlen opustil kancelář.

Ještě než jsem vklouzl do té své, klepl jsem na svou asistentku, ať mi uvaří čaj.

Seděl jsem s hlavou v dlaních a přemýšlel. Erwin má pravdu, nic mě tady nedrží, co se týče práce, nebude jí o mnoho víc, než mám teď, výplata však o mnoho vyšší, i když to je to poslední, co by mě zajímalo. Peněz mám dost i teď. Nemám žádnou rodinu ani přátele, kromě Erwina a mé asistentky Hanji. Možná opravdu nebude od věci trochu změnit vzduch a vyměnit jeden stereotyp za jiný.

„Co se děje Levi?" zašveholila Hanji a položila přede mě čaj. Strašně jsem se lekl, jak mě vytrhla z přemýšlení, vůbec jsem si nevšiml, že vešla.

„Čtyřočko, já tě zastřelím, víš, jak jsem se lekl?" vyjel jsem na ni.

„No tak promiň, sedíš tady duchem nepřítomný, tak se mi to prostě nezdá," vykulila na mě oči.

Hanji, i když je střelená a strašně mi leze na nervy svou ukecaností a výstředností, je vlastně jediná má kamarádka. Možná to kolikrát není vidět a jsem na ni zlý, ale ona mě zná a nic si z toho nedělá. Vlastně se perfektně doplňujeme! Já jí krotím v jejich výstřednostech a hlídám její bezpečí i bezpečí druhých, protože, co si budeme vykládat, občas je nebezpečná sobě i svému okolí. A na druhou stranu, ona mě dokáže celkem bezpečně a bez velkého nátlaku dostat z mé tvrdé skořápky. Je nejspíš jediný člověk, který mě kdy dokázal opravdu rozesmát. Mám ji rád, i když jí to nijak neprojevuju, ale ona to ví. A proto jsem neváhal a svěřil se jí se svým dilematem.

„Hanji, dostal jsem od Erwina nabídku. Mám se stát výkonným ředitelem v Melbourne," vyhrkl jsem na ni a čekal na její reakci.

„Cožeee? Ale to je skvělé Levi! Snad mi nechceš tvrdit, že váháš, pěkně v teple u moře a ne tady v té studené džungli. Neříkej, že tě tu něco drží a že bys nebral nějakou změnu. Vždyť tu chřadneš, vidím to na tobě, den co den jenom v tomhle kanclu. Byla by to skvělá změna pro tebe!" poskakovala nadšeně kolem mě.

„Já ti nevím čtyřočko, mám rád svůj klid a to bude velká změna a stěhování ze států a vůbec... nevím, jestli se mi do toho chce!" kňoural jsem. Neměl jsem jí to říkat, měl jsem předvídat její reakci, že mě bude přemlouvat.

A třeba má pravdu, je sice střelená, ale ve spoustě věcí se její pravda potvrdila.

„Dobrá, já jsem skoro rozhodnutý, už z toho důvodu, že tam Erwin opravdu nemá koho poslat a je to největší a nejdůležitější pobočka, kterou máme, takže i kvůli firmě to asi vezmu, ale mám jedinou podmínku!" odvětil jsem.

„Tak švihej k Erwinovi a přednes mu ji. Určitě ti snese modré z nebe," šveholila dál, zatímco ukládala komínky dokumentů, které mi svým skotačením shodila.

Obešel jsem stůl a vzal papíry z jejích rukou, které nejsou schopny udržet ani nejmenší pořádek nejen v oblasti psacího stolu.

„No ono se to ani tak netýká Erwina, jako spíš tebe!" začal jsem tajemně a podle jsem se pousmál.

„Levi, když se takhle směješ, vypadáš dost nebezpečně, co máš za lubem?" naklonila se ke mně a zadívala se mi do očí.

„Hanji, chci tě s sebou!" vyhrkl jsem na ni. Ona na mě pár sekund jen zírala a pak projel mou kanceláří pištivý výkřik: „Levííííí, to je báječné, to je jasné, že jedu s tebou, nakonec, kdo by tam na tebe dával pozor, abys tam neobrostl mechem. Hned první týdny proběhneme všechny kluby v Melbourne! Uvidíš, nebudeme se určitě nudit," řičela nadšením.

Já jsem pouze pozvedl obočí, ignoroval hučení v uších, které po jejím výkřiku protestovaly, a bručel si pro sebe.

„Nejspíš jsem teď udělal největší chybu mého života," zalitoval jsem potichu.

Hanji stále spřádala plány, ale já už ji neposlouchal a po chvíli ji přerušil.

„Ještě nám to Erwin neschválil, tak se klidni," dodal jsem, ale ona ihned odvětila: „Samozřejmě, že mě Erwin pustí, když si to dáš jako podmínku!"...