V nedohlednu cesta,
kterou ucházíme,
čas se nezastaví,
stále jdeme
s hlavou,
co občas dolů padá
a slovy našich přátel,
ať ji narovnáme
a hledáme sever.
Přes ty stezky,
kterými padáme
stále věříme,
že jednou najdeme,
jež hledáme.
A bude to trvat
jeden, či tisíc let.
Budem pospolu
státi naproti hrůzám,
které ani jeden sám
nemůže zvládnout,
tak dovol mi zapomenout
na všechny mé fobie
a jen zestárnout
vedle tebe s prosbou,
aby si z toho snu
již neprobudil.
Přes ty stezky,
kterými padáme.
ČTEŠ
DOPISY
PoetryDopisy, co napsal jsem. Spálil jsem. Nyní z trosek píšu, co zůstalo. Je to asi trochu něco jinýho než jsem psal, trochu bullshit, ale idfc. Prostě poezie, co zůstane asi nepochopená a ty, o nichž/pro jež to píšu to nikdy neuvidí, takže sranda. X
