Ahoj,
píši dopis za pozdní noci,
v hodinách, kdy my cvoci žijem,
my bytosti, jejichž život se neslučuje se dnem.
A až jednou spolu sednem,
napijem se toho jedu (nezapomeň lžíci medu),
budu asi štastnej, že sedím face to face
největšímu strachu, zároveň i jeho opaku.
Co ale bude až zapadne slunce
a z tváře ztratí se úsměv,
co hnal tě od konce přes překážky dál?
(my maniaci)
Máme měsíční svit,
co žene nás k životu (i smrti),
tak netahej za mojí niť.
Já stojím, kde jsem a asi jsem happy,
protože vnímám tu chvíli
jako poslední,
jelikož netuším,
co zítřek nám nadělí.
S pozdravem,
skřížené hnáty nad X.
ČTEŠ
DOPISY
PuisiDopisy, co napsal jsem. Spálil jsem. Nyní z trosek píšu, co zůstalo. Je to asi trochu něco jinýho než jsem psal, trochu bullshit, ale idfc. Prostě poezie, co zůstane asi nepochopená a ty, o nichž/pro jež to píšu to nikdy neuvidí, takže sranda. X
