Jsi tolik chladná, tolik vzdálená,
že i ty nejdelší cesty nemohou tě dohnat.
Dotykem jsi očarovala nejednoho bloudícího,
co však až sama půjdeš v jednom kruhu dokola?
Tolik svůdná a tolik volná,
že i ti nejlepší konkurenti klaní se k zemi.
Dotykem mrazíš, ale oni v tom kontaktu cítí žár.
A až se pak ztratíš, opět jako nejvzdálenější hvězda, zbyde jenom slza a žal.
Kudy bloudíme spolu,
tam se nacházíme sami.
Ty místa stále znovu,
jen se cítíme trochu nazí,
když narážíme na ty vzpomínky,
kdy jak vrazi smáli jsme se lidem,
že cítí se cizí a chodí jedním bytem.
ČTEŠ
DOPISY
PoesiaDopisy, co napsal jsem. Spálil jsem. Nyní z trosek píšu, co zůstalo. Je to asi trochu něco jinýho než jsem psal, trochu bullshit, ale idfc. Prostě poezie, co zůstane asi nepochopená a ty, o nichž/pro jež to píšu to nikdy neuvidí, takže sranda. X
