Stále čekáme na okamžik klidu...
Přijde vlastně někdy?
V drobnohledu vidím praskliny,
není však život spanilý?
Uzamčeni za tisíci dveřmi,
nechtějíc slyšet větu, "věř mi".
Já ti ale věřím, vím, že vezmeš mé srdce
a roztrháš jej na kusy.
To je již daný okoloběh života,
tak má být, tak spanilý.
Nitky emocí třpytící se pod milionem hvězd
zamotané, přetrhané po stopách tisíců cest,
hledajíc zpestření očních čoček přes stovky měst
nevědomý, že samota sedí se mnou při návratech zpět.
Nitky emocí, trhám z knihy osudu,
v drobnohledu vidím černou barvu.
Existuje tmavší a hezčí?
Vytvořte ji, pak vesmír bude místo lepší.
Jelikož víme, že naše srdce
skončí roztrhané po romantickém místě
s rudými růžemi a větou v obálce,
věř mi, miluji Tě...
ČTEŠ
DOPISY
PoetryDopisy, co napsal jsem. Spálil jsem. Nyní z trosek píšu, co zůstalo. Je to asi trochu něco jinýho než jsem psal, trochu bullshit, ale idfc. Prostě poezie, co zůstane asi nepochopená a ty, o nichž/pro jež to píšu to nikdy neuvidí, takže sranda. X
