,,Co chceš? Zapoměl sis u nás v pokoji kondom?‘‘ jo byla jsem hnusná, ale nedával mi jinou možnost. ,, Kate, prosím vyslechni mě. ‘‘ vypadal zničeně. ,, Fajn.‘‘ založila jsem si ruce na prsou. ,, Promiň.. víš, že bych to neudělal. Byl jsem nalitej a oni to udělali naschvál. Schválně mě tam poslali s ní. A ona mě pak stáhla na tvojí postel. Je mi to všechno tak strašně moc líto.‘‘ Měla jsem slzy v očích…Proč je tak těžký uvěřit? Pochopit? Odpustit? Nejde mu odpustit jen tak na místě. Prostě ne. Už jsem měla mokré tváře. Tak moc jsem mu chtěla odpustit a na všechno zapomenout. Ale něco mě táhlo zpátky na zem a zakazovalo mi to. Zničehonic mě chytil za boky a políbil mě. Prosil o odpuštění, ale já mu polibek neopětovala. Místo toho jsem se odtáhla, podívala se mu do očí a utekla za Alexem.
Z pohledu Alexe:
Cathrine vtrhla do pokoje celá ubrečená.
,, Co se stalo?‘‘ přešel jsem k ní a objal ji.
,,Proč mi tohle dělá? Proč?!‘‘ plakala mi do hrudi.
Jen jsem ji hladil po vlasech a nic neříkal. To už ji neublížil dost ? Asi po pěti minutách jsme si sedli pořád v obětí na postel.
,,Zlato, co se stalo?‘‘ řekl jsem prosebně. Už nemůžu se na ní takhle dívat, když ani nevím co se stalo.
,, Zastavil mě na chodbě a chtěl mi to vysvětlit. Když mi řekl svoji verzi tak mě políbil.‘‘ zamumlala a já měl co dělat abych ji rozuměl, protože pořád jsem ji objímal. Jak směšný. Políbit holku, který ublížil a doufat, že mu tímhle odpustí.
,,Mrzí mě to..‘‘ povzdechl jsem si. Už nevím jak ji pomoct. Nechci aby se takhle trápila.
,,Jak ti mám pomoct ?‘‘
,,Vymaž mi paměť prosím. Už takhle nechci žít.‘‘
Vzal jsem její hlavu do dlaní. ,, Tohle už nikdy neříkej ano ?‘‘
,,Proč ? Už nemám nikoho. Všichni se ke mně otočili zády. Už to nemá cenu.‘‘ to zabolelo..
,,Máš tu mě a já tu budu pořád s tebou. Slibuju.‘‘ zase se rozplakala. Proč mě tak bolí, že pláče? Ve čtyři odjede a já ji už nebudu vídat. To nepřežiju.. Zapli jsme si film, ale pochybuju, že aspoň jeden z nás ho vnímal. Každej byl potopenej ve vlastních myšlenkách. Jen jsme leželi spolu v obětí a ani jeden nic neříkal.
,,Pojď jdeme na oběd.‘‘ probral jsem se. Záporně zakroutila hlavou.
,,Musíš něco jíst.‘‘
,,Nemám hlad.‘‘
Tak na to jí tak skočím. ,, Od včerejška jsi nic neměla.‘‘
,,Jedla jsem, když jsem si balila.‘‘ ta je pitomá.
,, Byla jsi pryč maximálně patnáct minut. A vím, že jsi co nejrychleji chtěla vypadnout z toho pokoje a pak zbytek jsi mluvila s Jeremym. Pořád mi budeš tvrdit, že jsi jedla? ‘‘ obrátila oči v sloup a já věděl, že jsem vyhrál. ,, Vypadám strašně. Všichni mě uvidí.‘‘ pořád protestovala. ,, No a co? Všem můžeš být ukradená. ‘‘
,,Fajn.‘‘ ustoupila. Konečně.
,,A vstaneš ještě dneska ?‘‘
,,Ne.‘‘ vyplázla jazyk.
,,Jak chceš.‘‘ pokrčil jsem rameny a vzal ji do náruče.
,,Pusť mě!‘‘ zasmála se. Jak mi ten její smích chyběl.
,,Ne.‘‘ řekl jsem prostě a dál pokračoval směrem do jídelny.
,, Alexi!‘‘ zase se zasmála.
,,Co je ?‘‘ zastavil jsem se.
,,Pusť mě. Prosím.‘‘ už ji bylo líp. Teda aspoň to zkoušela překrýt svým nádherným úsměvem. Pustil jsem ji a zbytek cesty jsme šli jako civilizovaný lidé, teda až na to že jsme se smáli celkem nahlas. Jakmile však přišla do jídelny zkoprněla.
Doufám, že se vám takhle story líbí:)
-Míša*
