Z pohledu Cathrin
Slyšela jsem hlasy a tak jsem se přikrčila za rohem.
,,Miriam já ji nemohu adoptovat!''
,,Proč ne ? Copak my můžeme mít děti ? ''
,,Jistě nemůžeme, ale neřekl jsem ti o sobě všechno.''
,,Co?'' zašeptala rozrušená žena
,,Víš .. dříve jsem nebyl takový jaký jsem teď. Změnil bych to...''
,,Co?!''přerušila ho žena
,, Já jsem biologický otec toho děvčete.''
,,Ale vždyť byla její matka znásilněna!''
,,Ano.....''
Trvalo mi chvíli než mi to docvaklo.
,,Jak jste mohl ?!!'' vykřikla jsem přes celou chodbu
,,Ka.. katie co tu děláš ?'' řekl vyděšený muž
Přistoupila jsem blíž. ,, VY MI NEBUDETE ŘÍKÁT KATIE! NEMÁTE NA TO PRÁVO! TAKTO MI ŘÍKALA MOJE MATKA, ANO TA CO TRPĚLA JENOM KVŮLI VÁM. ONA KVŮLI VÁM ZEMŘELA. !''
Netuším jestli mi bylo rozumět, ale tuším že ano . Přiběhli tři policisté a odvedli mě pryč.
,,Cathrin!'' zvolal muž
,,Cathrin, zlatíčko...'' jako by prosila žena
Omdlela jsem a probudila se druhý den v deset hodin ráno. ,,Kde je ?!'' Toto byla první věta, kterou jsem vypustila z úst jakmile jsem otevřela oči.Chtěla jsem aby trpěl jako moje maminka.Nenávidím toho člověka!
,,Cathrin, je ve vazbě. Přiznal se.''
Přikývla jsem.
,,Můžu mluvit s tou ženou?''
,,Jistě, ale už tě nemůže adoptovat. Ty musíš mít oba náhradní rodiče a né zase jen nevlastní matku.''
,,Chápu, ale stejnak s ní chci mluvit.''
,,Je na chodbě''
Sedla jsem si vedle ní a obejmula ji. Byla překvapená. Řekla jsem ji, že jsem velmi vděčná, že by mě adoptovala,ale nemohu žít s někým kdo byl tak dlouho s tím, které ho nenávidím,vlastně je to víc jak nenávist. Je to i bolest za mě i moji zesnulou matku a mnohem více pocitů. Řekla mi , že jí to je líto a že jsem skvělá holčička.
,,Cathrin máme pro tebe místo v dětském domově. ''
Věděla jsem to. Skončím tam nakonec i kdyby byl někdo kdo by mě adoptoval.
Rozroučila jsem se s paní, vzala svoje věci a nasedla do policejního auta.
Tak.. Další část. Nějaké názory?:) Budu ráda za všechny.
