Už je to týden. Týden co jsem odjela od lidí, kteří mi byli nejbliší. Chtěla bych vrátit čas. Každý den, skoro celý jsem dělala jednu a tu samou činnost. Dívání se do stejného bodu bílé zdi. Nikdy jsem takhle nepřemýšlela, ani snad nebrečela jako tento týden. Přemýšlela jsem o všem. O všem co se mi kdy stalo. Zase někdo zaklepal. Protočila jsem očima, protože Rob mě chodila kontrolovat,jestli se mi náhodou nic nestalo. ,,Co je zas ?'' řekla jsem už protivná, protože mě to už přestávalo bavit. Vím, že má o mě starost, ale tohle už přehání.
,,To tě ani nemůže navštívit tvůj kámoš?'' otevřel Alex se širokým úsměvem na tváři.
,, Panebože Alexi!'' toho jsem tu vážně nečekala. Vrhla jsem se mu do náruče. Byla jsem tak šťastná.
,,Co tu děláš? Vždyť návštěvy jentak nepovolují.'' zeptala jsem se nechápavě.
,, To víš no, musíš být tak krásný jako já a jde všechno.'' oba jsme se začali smát.
,,Řekli mi, že jsi jen zavřená v pokoji a sedíš na posteli. Co se děje?''
,,Kdo ti to řekl?'' povzdychla jsem si. Nechtěla jsem, aby si o mě dělal starost.
,, Robin.''
Jsem si mohla myslet.. ,, Jen.. strašně bych chtěla se tam vrátit a vrátit čas.''
,,Kate.'' vzal mi jednu ruku. ,,To co bylo, už se nedá změnit. Musíš zase začít žít. Musíš to brát tak, že to byly strašně hezký chvíle, které ale musely skončit. Musíš to překousnout a jít dál. Pokud do tvého života patřil vrátí se, pokud ne, tak do toho tvého nikdy nepatřil. Takže teď se vzchopíš a začneš žít ano ?'' dojal mě.
Slzy mě zaštípaly v očích. Co když, ale do mého života Jeremy nikdy nepatřil? Bolí to. Už mi přestal psát. Přestala jsem ho bavit. Alex má pravdu musím začít žít. Fajn pláče bylo už dost. Ode dneška. ,,Dobře.'' usmála jsem se na něj a tentokrát to byl úsměv zcela úpřimný.
,,No a jakto, že tě sem vlastně pustili?''
,, Já jsem sem jel s přecevzetím,že tě prostě uvidím i kdybych měl vylézt oknem. Tak jsem sem přišel a oni mě uvítali s otevřenou náručí, že už neví co s tebou a že ti určitě zlepším náladu. '' jen pokrčil rameny. Měla jsem strašnou potřebu ho zase obejmout. On mi obětí opětoval. ,,Jsem tak ráda, že jsi přijel.''
,,Já taky.''
Alex tady byl skoro 'celý den'. Pak už musel jet. Bylo to opět bolestivé loučení. Jeden týden mě totálně zničil a jak to bude teď? Zhluboka jsem se nadechla. ,,Odteď budu žít.'' zašeptala jsem sama sobě, když jsem stála ve dveřích a koukala jak Alex odchází.
OMLOUVÁM SE.OMLOUVÁM SE.OMLOUVÁM SE.OMLOUVÁM SE. Teď nějak nestíhám a nemám čas, tak ale doufám že potěší :)) Dělám věnované story:)) Napište si :O
Díky všem co si to čtou a ocenila bych vote :)
-Míša*
