Kapky deště dopadaly na jeho nahou kůži, bosé nohy bušily o zem a prsty se zlehka zabořovaly do bláta. Chlad, který ho obestíral, skoro nevnímal, bylo mu jedno, zda ho někdo vidí. Chtěl jen utéci. Utéci z tohohle místa, utéci vzpomínkám, které mu již nikdy nedovolí normálně žít. Ale čím déle běžel, tím jasněji si uvědomoval, že nemá kam jít. A že nemá vůbec nic, dokonce ani oblečení. Chtělo se mu zvracet, kameny a štěrk mu rozdíraly chodidla, ledový vzduch drásal plíce. Za chvíli mu však síly plně došly, podlomila se mu kolena a spadl na břicho. Neměl na to znovu se zvednout. Několikrát se o to marně pokoušel, ale zmrzlé ruce ho už neposlouchaly. Rozplakal se, celý se třásl. Nemohl se nadechnout, do poraněného nosu mu teklo bláto. Spotřeboval veškerou zbývající energii, aby se otočil na záda. Na černém nebi ani nebylo skrz mraky vidět hvězdy, které tolik miloval. Do obličeje mu dopadaly kapky deště a mísily se se slanými slzami. Už nechtěl vstát, rozhodl se takhle zůstat celou věčnost. Jen ležet a už nikdy se nezvednout. Doufal, že ho nikdo nikdy nenajde.
Tak jsem jednou procházela dokumenty ve starém počítači a našla tohle.
ČTEŠ
Místnost splněných přání
Mystery / ThrillerHněv lidem propůjčuje krutost, zatemňuje jim mysl. Ve hněvu lidé říkají a dělají věci, na které by normálně ani nepomysleli. V dnešním digitálním světě tak jsou jen krůček od katastrofy.
