Místnost splněných přání

1.

"Tak. Pokusím se, aby ses tu cítil jako doma," Viktorův strýc se povzbudivě usmál, odpovědi se však nedočkal. Viktor jen shodil z ramene tašku, se zaduněním dopadla na podlahu. Dlouho poté bylo jen ticho. Viktor se koukal přes záclony na auta projíždějící po silnici.
"No, půjdu něco ohřát k večeři," přerušil nakonec to ticho strýc.
"Máme párky. Nebo chceš raději řízek s bramborovou kaší? Zbyl ze včerejšího oběda."
Viktor pokrčil rameny, v tuhle chvíli snad neexistovala věc, která by ho zajímala méně.
"Jasně, tak nachystám oboje," odtušil strýc. Strčil si palce do kapes a zhoupl se na patách.
"Tak. Nechám tě tu na chvilku osamotě. Kdybys něco potřeboval, stačí říct. Pokoj je jen tvůj. Můžeš si s ním dělat, co chceš. Třeba si ho můžeš polepit plakáty nějaké hudební skupiny."
Viktor pozdvihl pravé obočí.
"No co je? Mladí to tak dělávaj, ne?"
Viktor zavrtěl hlavou.
"Ne? Tak ne... Tak tu...nemusíš lepit žádné plakáty. Ani nic jiného. Postel ti tu dokoupíme, pokud... však víš. Zatím tu máš rozkládací gauč."
Viktor na strýcova slova nereagoval.
"No... tak já půjdu. Ohřát tu večeři," řekl nakonec strýc.
Když konečně vyšel ze dveří, Viktor ještě chvilku stál před oknem. Pozoroval pohybující se světýlka jedoucích aut asi minutu, pak znenadání prudce zatáhl závěsy. Temně růžové se světlými kytičkami. Pokud tady má žít, tohohle se rozhodně musí zbavit. A přebarvit pokoj na jinou barvu. Prý lososová! Pokud by vypadal losos takhle, v životě by ho nedal do pusy. Rozhlédl se kolem sebe. Na bílém gauči ležely polštářky ve tvaru srdíček nesoucí na sobě podivné nápisy. Raději se je ani nepokoušel rozluštit, místo toho zaměřil pozornost na skříň vedle pohovky. Podle všeho si do ní měl dát oblečení, ale Viktorovi se do toho moc nechtělo. Děsila ho hlavně panenka Verči - jeho sestřenice, z popraskaného plastu, jež seděla na skříni. Připomínala mu trochu panenku Chucky, hlavně tím, jak na něj zírala ledově modrýma očima. Stoupl si na špičky a konečkami prstů ji obrátil zády. Kdyby byl o trochu vyšší, chytil by ji a odnesl, ale bohužel vyrostl jen sotva nad 160 cm a více už mít pravděpodobně nebude. Trochu poodstoupil, aby si prohlédl své dílo. Když viděl panenku v růžových šatičkách otočenou k němu zády, připadal si trochu jako blázen. Blázen v pokoji od Mattela.
Nakonec se přece jenom sklonil k tašce a začal z ní vytahovat věci. Několik igelitek plných různého oblečení, her, knížek a dalších jiných věci. Všechno to naházel bez ladu a skladu do skříně. Úplně zespodu pak vytáhl fotku svých rodičů. Sklo pod vahou všech věcí v tašce prasklo, ale tomu on nevěnoval pozornost. Fotku položil sklem dolů na malý konferenční stolek, pak z tašky vytáhl poslední věc, která tam ještě zůstala. Svůj notebook.
Tak, pomyslel si trochu hořce, teď už je to jako doma. Možná i lepší.