Místnost splněných přání

11.

Jakmile Klára sešla ze schodů, Viktor vyskočil z postele, do které ho uložila a potichu se plížil zpět do kuchyně. Chtěl slyšet, co si povídají a zda nabyli názoru, že je blázen.
"Tak co?" zeptal se strýc, pořád seděl v křesle a prohlížel si noviny. Na čele se mu rýsovala ustaraná vráska, kterou ale způsobila jeho sestra, ne synovec.
"Myslím, že bychom si měli promluvit."
"Hm, vždyť spolu mluvíme."
"No, ty mluvíš spíše s tím papírem. "
Strýc s povzdechem složil noviny.
"Tak jo, o čem chceš jako mluvit?"
Klára nervózně přecházela přes obývák.
"O Viktorovi. A o Marii a Daliborovi."
Marie a Dalibor byli Viktorovi rodiče.
"To auto-"
"O tom jsem zrovna mluvit nechtěla. Copak úplně ignoruješ, že se tu tvůj synovec před chvílí zhroutil?"
Strýc pohledem zase propaloval noviny.
"Jsou tu vážnější věci," namítl.
"A jaké, Tome? Jaké? S tvou sestrou mě to vážně mrzí, ale nic s tím dělat nemůžeme. Musíš se konečně probrat, celé dny tu vysedáváš a nic z toho! "
Strýc se zamračil.
"No tak co teda chceš probrat," změnil téma. "Když ne to auto v jezeře," hned se k němu však navrátil.
Klára se s povzdechem svalila na gauč.
"Co myslíš? Viktora."
"Hm?"
"To, co se dneska stalo, není normální."
"No bóže. Je v pubertě, prostě je jen kapánek přecitlivělej..."
"Nemyslím si. Nejsem sice psycholožka, jako tvoje sestra, ale mám oči. To, co se stalo, normální není!"
"No, takže chceš říct, že je retardovaný? Mentálně zaostalý? Že mu přeskočilo?"
Klára si založila ruce na prsou.
"Nic takového jsem neřekla a ani říct nechtěla!"
"No tak cos chtěla?"
"Já... jen mám pocit, že bychom s ním měli zajít někam k psychologovi."
Tom mlčel, jen pozvedl obočí a skoro vyprskl smíchy.
"Dneska na nás poprvé promluvil. A řekl, ať mu neubližujeme, " pokračovala Klára a snažila se ze všech sil reakci svého manžela ignorovat.
"No a co má bejt?"
"No, prostě jen ta myšlenka, že bychom mu mohli ublížit kvůli něčemu takovému. Nevím, jak by na to přišel, kdyby se mu něco podobného..."
Viktor si dlaní přikryl pusu. Sakra, sakra, sakra! Jak jen mohl být tak neopatrný?! Co když na to teď přijdou? Věděl, že nemá mluvit! Sakra!
"Naznačuješ tím snad, že by moje sestra-" zvýšil Tom hlas a Klára poznala, že zašla příliš daleko.
"Ne. Jo. Já nevím. Jen se snažím pochopit, co se děje v jeho hlavě."
"Mě je naprosto jeho hlava ukradená. Běž to řešit s někým jiným," zavrčel strýc.
"Ale no tak. Viděla jsem, jak ses k němu choval, přece ti nemůže být úplně lhostejný."
"K Viktorovi se chovám mile jen, proto, abych z něj dostal, co se stalo s Marií. Je to rozmazlenej fracek. Ale uvidíš, jakmile nám to řekne, poletí odsud."
Viktor si za těch pár minut dokázal vytvořit dokonalý obrázek této domácnosti. Ostatně, ono to z toho, co slyšel, zase tak těžké složit nebylo. Pokud nechce, aby se Klára dozvěděla ještě více, musí se začít chovat normálně!
Vrazil ruce do kapes, několikrát se zhoupl na patách, pak se otočil a vrátil se zpět do pokoje.
Jenže to nebude tak lehké.