Místnost splněných přání

16.

Viktor v sedm třináct jako vždy sešel po schodech dolů a tašku hodil do kuchyně pod jídelní stůl. Měl trochu zpoždění, ale to měl v podstatě skoro každý den. Rychle do sáčku hodil první jídlo, co našel, aby měl oběd.
"Kláro?! Nevíš, kde máme rohlíky? " pořád se ještě úplně nezorientoval v uspořádání věcí v tomhle domě. Mezitím si do flašky napouštěl vodu.
"Viktore? Ty jdeš dneska do školy?" volala na něj teta z koupelny. Malovala si tužkou na oči linky. Viktor se zmateně podíval do kalendáře, který visel vedle kuchyňského dřezu, jestli není náhodou sobota. Byl čtvrtek.
"No..."
"Tom tě ale ráno omluvil."
Flaška už byla naplněná a voda přetékala Viktorovi na ruce.
"COŽE?" Jak si to může dovolit?! Ani se ho nezeptal. Co tím jako sleduje?
"Říkal jsem si, když přijela Mia, že si uděláme rodinný den," odpověděl mu strýc, vešel do dveří a ukázal na sáček rohlíků položený na ledničce.
"Rodinný den..?" zopakoval poněkud nechápavě Viktor, pravým loktem zastavil proud vody.
"Zajdeme si společně do zoo."
"Do zoo?" Viktor by chtěl vidět tu omluvenku, kterou zítra přinese do školy. Šel do zoo. Ví jeho strýc, že mu není pět?
"Ale no tak! Bude to zábava, koupím ti tam zmrzlinu!"
Aha, tak asi neví.
"Já teď fakt netuším, jestli si ze mě děláš srandu nebo ne."
"Nedělám! Myslel jsem si, že ti to udělá radost."
Vážně? Viktor o tom dost pochyboval. Spíše to tipoval na nějakou jeho strategii. Zašrouboval flašku a postavil ji na dřez.
"Tak jo. Mia půjde taky?"
"Samozřejmě. Jinak bych tě do zoo nebral. Zajímalo by mě, co se stalo mezi ní a Marií..."
Prozradil svůj pravý záměr na dnešek. Tohle nebylo jen konstatování, ale i otázka, mířená na Viktora. Viktor však jen pohodil obočím a mlčel. Před několika měsíci to taky netušil, a když to zjistil, šťastnějším ho to rozhodně neudělalo.