Místnost splněných přání

18.

"Kde jsi včera byl?" ptala se hned Aneta, když si k ní v autobuse Viktor na druhý den ráno přisedl.
"Všichni si mysleli, že jsi mrtvý nebo tak něco!" nebála se dodat. Viktor si při vzpomínce na to unaveně promnul čelo.
"No kéž by..." zamumlal co nejtišeji. Jeho paranoia ho stále ještě neopustila.
"Proč? Co se dělo? Nějaký další výslech?"
"No, taky by se to tak dalo nazvat," souhlasil zvolna. "Byl jsem s tetičkou, strýčkem a sestřičkou v zoo, prosím pěkně."
"Oh, bože, tady si někdo žije."
Obdařil ji skeptickým pohledem.
"Taky si říkám..."
"Jako tím myslíš mě? Já s rodinnou takhle ve čtvrtky místo školy ke slonům nechodím... Jako jo, určitě je do toho připletena i další spousta otravných věcí, jako zmizení tvých rodičů a tak..."
Viktor se musel usmát. Většina lidí se bála i jen naznačit toto téma, ale ona to řekla na plnou hubu, i když v podstatě vůbec nemusela. A, světe div se, Viktorovi se to líbilo. Kdyby ovšem skončila pouze u tohohle.
"...ale podle všeho, nevypadáš, že by ti zas kdovíjak chyběli."
Viktorovi úsměv zmrzl na rtech.
"Jak tohle můžeš říct?!" obořil se na ni docela drsně, až sebou leknutím škubla. "Vážně. Jak tohle můžeš říct..?"
Ruku na srdce, Viktora její poznámka vyděsila mnohem více, než Anetu jeho reakce.
"Promiň, já myslela... když jsi je nechtěl hledat a ani vypovídat a... promiň, byla to pitomost... nevím, co říct," začala se rychle omlouvat. Viktor chvíli mlčel a jen tak hleděl do blba. "Tohle už nikdy neříkej."
Horlivě začala přikyvovat a rychle začala mluvit o něčem jiném. Viktor se však na nic jiného již ani soustředit nedokázal, takže rozhovor vůbec nevnímal. Příležitostně něco zabručel a nechal ji, ať konverzuje sama. V hlavě mu přitom zněla stále ta samá věta. Nevypadáš, že by ti kdovíjak chyběli. Ono, pravda člověka vždycky vyděsí nejvíc.
Zvláště když se jí tak pečlivě snažíte skrývat...