Místnost splněných přání

14.

Viktor se domů vracel společně s Anetou, bydlela ve vedlejší ulici, takže nešla až k domu jeho strýce, ale zastavili se na rozcestí.
"Ne, vážně. Měl bys začít chodit na obědy," přemlouvala ho.
"Nedá se to jíst! Když jsem tam byl minule, dali mi na talíř nějakou roztavenou podrážku. Prý hovězí maso! A! Jednou jsem v jídle našel něčí nehet."
"Nejde o to jídlo, je to společenská-"
Přerušilo ji vyzvánění mobilu. Vytáhla ho z kapsy a omluvně se usmála.
"Tohle budu muset vzít..." přiložila si mobil k uchu. "Jo, jasně. Jo. Jo. Dobře. Přijdu co nejdřív."
Pak se otočila k Viktorovi.
"Promiň, budu muset jít. Uvidíme se zítra...?"
Viktor přikývl. "Jasně."
"Tak ahoj."
Aneta se otočila a rychlým krokem odcházela. Viktor chvíli sledoval její záda, ale pak taky šel domů. Na zahradě stálo auto, které nepoznával. Malé bílé BMW. Doufal jen, že to není auto policie nebo nějakého psychologa. Ke psychologům neměl zrovna dobrý vztah a k policii...
Když vešel do předsíně, první co uviděl, byl černý kufr a vedle něj stejně barevné boty na vysokých podpatcích. No nazdar, pomyslel si. Nejraději by v tu chvíli zase odešel, ale zdálo se, že jeho příchod už někdo zaznamenal. Do předsíně přišel strýc a vrhl na Viktora zářivý úsměv.
"Ahoj," přivítal ho mile. Viktor si hned vybavil jeho včerejší slova a bylo mu trochu špatně od žaludku. Neodpověděl, jen se sehnul k botám a odvazoval si tkaničky. Vzápětí promluvil ještě někdo jiný.
"Čau, Viky."
Viktor se otočil a spatřil svou sestru.