Místnost splněných přání

7.

Jen ještě asi týden byl tak hrozný, všichni na něj civěli a vůbec jim nebylo proti srsti si na něj ukazovat prstem. Viktor vzpomínal, jak býval kdysi na jejich straně a byl na sebe trochu naštvaný. Jasně, v té době si myslel, že si těch pomluv a kradmých pohledů dotyčný nevšiml, ale jak se na to díval zpátky, nabyl opačného názoru.
S nikým dalším už nepromluvil, když ho chtěla učitelka zeměpisu vyzkoušet, také neřekl ani ň. Dostal za pět, ale odešel s úsměvem, protože se k němu konečně někdo začal chovat normálně. Kdyby se ho ale někdo na něco přímě zeptal - na něco normálního, nic ohledně jeho rodičů nebo žuly - odpověděl by. Strýc byl něco úplně jiného, ve všem, co by mu řekl, by hledal informace pro policii, aby našla jeho sestru.
Atmosféra ve škole začínala být pomalu lepší, všichni si na Viktora už zvykli a pochopili, že jim vůbec nic neřekne. Ale bylo to jen ticho před bouří.
Ve středu okolo poledne se na internetu objevila vzrušující zpráva. Auto školní psycholožky se našlo v jezeře. Viktor byl snad poslední, kdo se o tom dozvěděl. A ne zrovna ideálním způsobem.
Přišlo za ním asi tisíc spolužáků najednou, všichni mu cpali pod nos své telefony a pokřikovali pořád to samé. Pro Viktora to už tak byla špatná zpráva a ještě ti lidi k tomu!
"Hej, Viktore! Žes tam to auto hodil ty, a protos nic neřekl!!?"
"Jak to bylo, víš o tom něco?"
"Proč pořád jen mlčíš, myslíš, že tím někomu pomůžeš?!"
"Nebuď takovej sobec!"
"Viktore! Odpovídej!"
"Proč nic neříkáš?!"
"Jak to bylo?"
"Hej, Viktore, mluvíme s tebou!"
Snažil se najít cestu ven, všude byla spousta lidí. I kdyby si začal razit cestu ven silou, bylo by jich na něj moc. Aniž by to zamýšlel, začaly mu téct slzy. Rychle si otíral oči rukávem, ale nebylo to nic platné. Všichni viděli, že brečí, ale nikdo mu na pomoc nepřišel. Nátlak jako by se ještě zdvojnásobil. Vycítili, že už nezbývá moc k tomu, aby dosáhli svého cíle - aby promluvil.
Viktor si představoval, že by to skutečně udělal. Několikrát naprázdno otevřel pusu, ale nedostal ze sebe ani hlásku. Všechno se mu spojilo do barevné mlhy a nesrozumitelného šumu.
Nechte mě být. Nechte mě být. Ta slova mu zněla v hlavě, stačilo je jen vyslovit. Ale to on nedokázal.
"Hej, Viktore!"
"No tak mluv, Viktore!"
"Dělej! ŘEKNI ASPOŇ NĚCO!"
Viktorovi se podlomily nohy a klesl na kolena. Rozkašlal se a skoro nemohl dýchat. Hlouček lidí jako by se ještě více semkl. Někdo mu stoupl na ruku.
"Ale no tak!" zavelel rázně jiný hlas. "Měli byste se za sebe stydět!" Hloučkem lidí prodírala ta dívka z autobusu.
"Přestaňte s tím, laskavě vás prosím!"
Došla až k Viktorovi, bez ostychu ho chytila kolem ramen a vedla ho odtamtud pryč.
"Klid, nevšímej si jich. To bude v pohodě, uvidíš," uklidňovala ho. Ostatní stále s dotazy nepřestávali a jak kráčeli skrz hloučkem, cpali mu před oči obrazovky svých telefonů.
Viktor věděl, že to v pohodě nebude, levá ruka mu pulzovala bolestí a proud slz, který se mu valil z očí, nedokázal zastavit. Ne, nic nebude v pohodě, pomyslel si a neexistovala jediná slova, která by ho mohla přesvědčit o opaku.