Uvězněné myšlenky

Kamaráde

Kamaráde můj, moc mi chybíš.
O hodně víc, než si myslíš.
Nevzniknou žádné nové vzpomínky,
už nenavštívíš žádné další tréninky.

Nechápu, proč se to stalo,
tolik citů mi to vzalo.
Ve dne, v noci brečím,
zhroucena na kolenou klečím.

Chci běžet daleko ode všech,
stýská se mi po těch dnech.
Stýská se mi po tobě,
stýská se mi po tvé osobě.

Vše zmizelo tak náhle,
zprávy tobě píšu táhle.
Nechci se tě doprošovat,
nechci tě už obtěžovat.

Jsi pryč a už se nevrátíš,
život mi tím obrátíš.
Sama doma pláču ve tmě,
uznávám že jsem na dně.

Chci tě obejmout a nepustit,
snad mi to dokážeš odpustit.
Chybí mi tvé oči, chování, vlasy.
Nikdy už tě neuvidím, asi.

Nevím, za jak dlouho se s tím smířím,
zatím jen negativní náladu kolem šířím.
Mé slzy tečou bez přestávky,
od ostatních slýchám jen nadávky.

Vím že tobě nechybím,
vím že se ti nelíbím.
Vím že na mě zapomeneš,
vím že jsi na mě nevzpomeneš.

Já na tebe budu myslet vždy,
budou mi chybět společné dny.
Každý den si na tebe vzpomenu.
Kamaráde, já nikdy nezapomenu.