Démonolog

Nespravedlnost

Bylo horké léto a Ouvl číhal na lišku. Našel perfektní noru samice i s mláďaty. Číhal u vchodu do doupěte. Věděl moc dobře, že tam jsou tak jako oni věděli o něm.

Ouvl byl mladík brunátných krátkých vlasů, hnědých očí, všední výšky i vzhledu. Jeho odlišnost byla rodinná. Mněl jen matku. Otce... vůbec neznal. Toho mu zastával strýc.

Strýc Ovla byl divoký lesní muž a ten ho také naučil lovit i divoké šelmy jako je liška. Konečně začala vylézat. V okamžiku, kdy začala větřit, ji popadl za kůži na krku. Okamžitě začala kňučet a prskat. Bez slitování ji udeřil za krk a přestala se škubat. Pro jistotu jí pohnul s hlavou. Ano... zlomil její vaz.

Mohl ji udeřit klackem do hlavy, ale to bylo k ničemu. Takhle ji zabil také a lebka se dala po rozbourání prodat zájemcům o talismany. Vždy se našel nějaký blázen.

Teď musel vybrat noru. Liščata už jen škrábala a zkoušela si hrát s neznámým objektem. Chlapcovou rukou. Zatím se s nimi jen seznamoval. Nejdřív pro vlastní dobrý pocit musel uvázat matku, aby ji neviděli. Vždy mu rvalo srdce, když mláďata chtěla po matce mléko... ale ta už je ani nemohla olíznout.

Když mláďata nacpal do pytle... rozešel se se dvěma ranečky k nijak moc vzdálenému a však ani blízkému opevnění. Tam kde žil Ouvl... byly normální nájezdy banditů, kteří okrádali kupce a odvážlivce žijící mimo město. Ouvl a jeho rodina byli taková výjimka. Bandité se jich báli. Nebo s nimi měli tichou dohodu.

Konečně Ouvl stál před bránou do vesnice. „Co to je?!" Zařval vztekle. „Hej! To si tam dáváte vodku nebo co?!"

Přes dřevěnou hradbu pohlédl voják v kyrysu. „Ale né. Copak to máme? Chceš něco ve vesnici?"

„To tě nemusí zajímat Etemi! Proč máte sakra zavřenou bránu?!" Vztekal se dál Ouvl. „Do osmi hodin má být otevřená komukoli, kdo sem přijde! Věžní hodiny neodbily ani šestou."

„No... o tom nic nevím. Ale jestli chceš... otevřeme ti. Jen... je to děsná práce." Smál se Etemi. „Potřebovali bychom něco, co by nás do toho nadchlo."

„Zatáhnout za páku a přesměrovat zátěž. Děsná práce. A ještě za ni chtějí platit, když tady nemá být žádná zábrana v cestě." Vztekal se chlapec. „Nechcete zaplatit za to, že můžete chodit po hradbách?"

„Není to špatný nápad, ale nemění to ten fakt, že jestli chceš skrz... musíš zaplatit." Smál se Etemi.

Ouvl se rozešel pryč. „Hej postačí nám jen ta hlava lišky, kterou neseš."

„Běž se vycpat! Nezaslouží si kvůli tobě takhle zohyzdit!" Řval vztekle a níž by se otočil. „Tohle... mi jednou draze zaplatíš!" Vztekal se Ouvl a šel domů.

Když dorazil k nevelké chýši... ušklíbl se. „Jsem doma mami." Řekl a vysypal liščata do malého proutěného koše v rohu, kde takové neposedy nechával často. „Město zase okupuje Etemi, takže chleba nemám."

„Nevadí." Zasmála se žena studující bylinky pod lupou. „Liščí maso postačí. Pojď... rozbouráme ji."

Ještě nestihlo ani pořádně okorat a už se smažilo na velkém ohni v peci. „Jsi šikovný lovec. Tvůj otec takový není."

„Kdo to sakra je?" Nechápal Ouvl. „Neumí lovit, nerozumí chudým, ani přírodě... koho si to znala?"

„Špatnou osobu." Špitla žena smutně. „Jsem ráda, že nejsi po něm."

„Ještě abych byl." Zavrčel mrzutě Ouvl. „Nechat tě s dítětem napospas přírodě... i když měl už jednu manželku... tohle se nedělá."