Démonolog

Město

Celé tři měsíce putoval na sever. Tak dlouhá cesta se mu dostala pod kůži a se svým spřízněncem mluvil vlastně už ze smyslu rozmluvy s inteligentním tvorem.

Prošel spousty měst a své úspory si hlídal. Neutrácel ve městech ani trochu mincí na nějaké bezcenné potraviny nebo něco zbytečného. Pouze si pořídil malý nožík. Bohatě mu to stačilo.

Nyní seděl v hospodě dalšího z měst. Kápě mu zahalovala jak tvář... tak jeho spojence na krku. Přesto mu koukal liščí ocas zpod kabátce. „Tři Forinty." Řekla poměrně mile číšnice. Ovl jí dal čtyři a žena si je zmateně prohlédla. „Říkala jsem tři." Poznamenala zmateně a chtěla minci vrátit, ale mladík už odcházel.

Žena si hned na to uvědomila malou drobnost. U nedalekého stolu vstali tři muži a vyrazili za Ovlem. Žena si jen smutně prohlédla minci navíc. „Proč jsem tak pitomá." Špitla si smutně.

„Další pivo." Musela zapomenout na nového chlapce, který nejspíš rychle zemře v některé uličce. Ale pak si povšimla posledního hosta, co nechal své pivo v polovině jen tak položené na stole.

Ovl zatím spěchal ulicemi. Na tohle ho upozornil jeho strýc. V hostincích často vysedávali lupiči a pokukovali po lidech, kteří dají obsluze málo nebo hodně a ony na to často upozorní.

Vlastně to očekával. Po dlouhé době snědl něco teplého a něco pořádného k vypití ne jen vodu z kaluže. Připravil si malý luk vlastní výroby, který se mu vešel tak akorát do kabátce a zaběhl do slepé uličky.

Připravil šíp a namířil na roh. Ve chvíli, kdy tři muži vyšli, se zarazili. „A hele kluci. On se nebojí bránit." Poznamenal jeden pobaveně a druhý vytáhl velmi nekvalitní bambitku.

„Moc mu to nepomůže." Poznamenal s hraným smutkem a jeho kolegové vytáhli své střelné zbraně.

Bambitky vyráběli trpaslíci, byli poměrně drahé, ale pokud někdo někoho chtěl okrást... nebylo nic lepšího než zbraň na dálku, která prostřelí rytířskou zbroj na veskrz.

Ovl se ušklíbl a dál čekal. Nastalo napínavé ticho před výstřelem. A pak Ovl udělal kotrmelec do strany. To lupiče zmátlo a vystřelili. Všichni se však okamžitě zarazili. Mladík, protože neslyšel cinknutí olověné kulky o zem... ale na místo toho zvláštní kovový náraz jako cinknutí dvou nožů o sebe.

Lupiči jen zděšeně hleděli na to, co bylo před nimi. Kulky... vyseli ve vzduchu jako zamrzlé v ledu. Kolem kulek se náhle vzduch zbarvil a nabral vodní modři. Pak modř doslova shořela a kulky padli na zem.

Podle směru, kterým by obyčejně letěly... by ani neškrtli Ovlovu kapuci, která mu spadla a odhalila jeho tvář i spřízněnce, který vyskočil a začal vrčet. „Ale-ale-ale." Šeptal tiše zvláštně klidný hlas ženy a za lupiči vešla do uličky dáma s kloboukem poměrně široké klenby, v němž byly schované černé vlasy a za ní strážce.

Tvora Ovl poznával, popisovala mu ho matka, když byl malý. Strašila ho jím. Chiméra. Četl o ní i v knize. Byla to bytost lidí, patřila druhým nebo třetím úrovním mágů. Stvoření mělo postavu lva, a však zadní packy měla dravčí a ze zad jí rostla křídla. Krom toho z hlavy jí rostly rohy zahnuté do zadu, aby kopírovaly svalnatou stavbu lva.

„Vidím, že je to skutečně zajímavý mladík." Poznamenala žena naprosto klidně a lupiči se začali nenápadně krást pryč. „Kampak jdete vy?" Zavrčela náhle vzteklá žena a přizvedla hlavu, aby jí viděli do očí. Konkrétně oka. Levé oko chybělo. Po něm zbyl jen prázdný důlek zatažený kůží. Pravé oko bylo světle modré a podmračené. Vypadala skutečně děsivě.