Démonolog

První hodina

„Co si vůbec dělala ve městě? A proč sis na pomoc nevyvolala Spřízněnce?" Optal se Ovl.

„Lion jsem pohltila už v citadele, aby neprovokovala. Křídla jsem měla ukrytá, abych nevyvolávala pozdvižení. Přesto mě něco prozradilo. Možná oči někdy se nám zalesknou." Jakoby to dívka přivolala, se to stalo a Ovl se podrbal na týlu. „Šla jsem tam se sourozenci Pličovi." Ovl se okamžitě praštil do hlavy. „Ano teď už také chápu. Naprosto mě ignorovali, když jsem křičela o pomoc. První mě popadl nějaký divný prcek. Nebyl to trpaslík. Přesto byl nečekaně malý, ale silný. Dav ze mě strhl šaty a já vycítila šanci úniku. V tom zmatku mě však nenapadlo vzlétnout. Navíc... ve víškách..."

„Se s motýlími křídli létá špatně." Doplnil dívku Ovl. „Motýly jsem studoval, kvůli jednomu léku, na choleru. Znám jejich pohyb."

„Nu... pak jsem potkala vás." Doplnila vyprávění dívka. „Jsem... celkem ráda, že jste to byli vy. Někdo jiný by mnou pohrdal."

„Proč bychom neměli i my?" Optal se k překvapení vozky, Migtyho i elfky Ovl. „Nechovala jste se k nám nejlépe. Konkrétně ke mně jste se chovala jako správná šlechtična. S opovržením. Trpaslík vás vůbec nezajímá. Jak jste věděla, že vám pomůžeme?"

„Nevěděla jsem." Upozornila dívka. „Doufala jsem... že máte dobré srdce."

„To, které vy nemáte?" Optal se zmateně Ovl. „Cítím se zneužit."

„To brzo." Zasmál se Migty a Džin se smutkem pohlédla do polí.

„Chápu, co jsi říkal o rozhledu z věže." Ovl přizvedl jedno obočí. „Přesto, že máme křídla... nedonesou nás výš než do tří pater. A pokud letíme výš... strhává nás vítr.

Pro to jsme zazdili touhu po výšce. Pokud i přesto, že máme křídla, nedosáhneme oblak... nejsou nám zapotřebí." Oznámila dívka, ale pak smutně vzhlédla. „Přesto výšky obdivujeme."

„Tak se někdy přijď podívat do dáli." Pobídl dívku. „Třeba budeš jedním z mála elfů, kteří se dotknou nebes."

Konečně dorazili. „Já se z toho jdu vyspat. Bolí mě nos."

„Pomůžeš mi do schodů?" Optal se Migty. „Furt jsem nějaký slabý."

„Jasně." Pousmál se Ovl a ohlédl se po Dilém. „Nevezl jste i naše spolužáky?" Optal se mrzutě a muž přikývl. „Díky."

Elfka se začala kolem Ovla ometat a co chvíli pohlédla na jeho kazajku, kterou pořád měla na sobě. Nakonec jí natáhl kapuci a usmál se. „Vraťte mi ji, až se převléknete. Vždyť nejsem tak vysoko."

Když procházeli přízemím... sklidili spoustu pozornosti. Ovl už neměl sací papír v nose a tak vypadal naprosto normálně. Zamával Sourozencům Pličovím a pokračoval ke schodům.

„Džino... co se stalo? Hledali jsme tě." Starala se Magl.

„Nic se nestalo." Odsekla dívka mrzutě. „Jen jste mě tam nechali. Pokud jsem vám lhostejná... stačí to říct." Vrčela dívka a kráčela vstříc vyšším patrům. Ovl musel Migtyho vzít na záda. Když došel, až do mezi patra... objala ho malá dívka se šťastným pláčem na tváři.

„Ovle... má máma se uzdravuje... Migty...? Co se stalo?!" Zděsilo se opět děvče a pomohlo Ovlovi, aby posadili trpaslíka do křesla.

„Jeden z halapartníků ho postřelil. Už jsem ho dostal z nejhoršího, ale neměl by se namáhat." Řekl Ovl. „Ale teď... kdepak jsou ty bábovky, co zdrhaj v první chvíli problému?!" Zařval do vyššího patra, kde byly Sud s Wiliemem.