Démonolog

Nová ruka

Ovl vstával ztěžka. Po té co zjistil, že jeho otec je vlastně jen nějaké šlechtícko, které mělo své chutě a vybilo si je na jeho matce... měl strach, že může být podobný. Hned ho ale uklidnilo několik faktů. Ženským nikdy neholdoval, neměl ruku a byl chudý. I kdybych chtěl... neměl na to.

Migty Ovla naložil k Diléovi, který na něj šibalsky mrknul. „Jsi vážně klasa. Už jsem o tobě slyšel ve městě."

„Bezva. Tak na co ještě čekáme?" Optal se radostně Ovl. „Dneska léčím vážně zraněného."

„Klid. Naložíme ještě Džinu." Oznámil Migty. „Bratr něco vydrží."

„Jen aby ses pak nedivil." Prohlásil Ovl a uvolnil místo.

„Promiňte kluci." Řekla s úsměvem elfka. „Malinko jsem se zdržela kvůli..."

„Prosím tě vyndej ta křídla." Řekl nevrle Ovl. „Takovou parádu, kterou ti i já závidím, schováváš pod takovou humusárnu."

„Ale... takhle všichni poznají..."

„Že jsi elf, který chodí po ulici s pěkně nasraným, jednorukým mágem, co s chutí vypálí město, jak mu lidi připomenou démony." Řekl Ovl.

„Ale prosím tě." Zasmál se Dilé. „Lidi ve městě se tě bojí automaticky, nemusíš tak machrovat."

„Jak se to tam vůbec dozvěděli?" Optal se Ovl.

„Locika-její matka... a pak se drby nesli městem." Zasmál se Migty. „Jsem rád, že mi vyhovíš. Věř mi, že litovat nebudeš."

„Stejně musím cvičit. Opakování je matka moudrosti." Prohlásil moudře Ovl a zakryl si pořádně pahýl. „Ale některé věci bych nerad opakoval vícekrát."

Ve městě lidé stáli jak přimražení, když uviděli Dilého jak veze tři osoby. Nad trpaslíkem a elfkou ohrnovali nos, jenže jak uviděli třetího a propojili si ho s incidentem před čtyřmi měsíci... okamžitě poznali onoho pasažéra.

Někteří lidé ho zkoušeli ignorovat, jiní klidili pole působnosti a někteří se mu snažili přiblížit, aby si ho lépe prohlédli. „Stala se z tebe rarita." Oznámila Džina. „Zdá se mi, že cítím náklonnost. Vědí, že těm dobrým a chudým pomáháš."

„Zdarma." Dodal Ovl. „Ještě jsem neměl chuť si nechat platit za drahé služby."

„Nebuď jako Wili."

„Tak jsme tady děti." Oznámil Dilé a všichni tři vystoupili přímo před kovárnou. „Tak zatím." Usmál se vozka a odjel.

Ovl velmi opatrně přišel ke krámku, v němž sice byl Tor, ale u kovárny za ním Kon. „Dobré jitro." Řekl Migty a kovář se ohlédl. Nejdříve se usmál, ale pak pohlédl na Ovla.

Nastalo trapné ticho. Nakonec muž odložil kladivo a Ovl začal brát roha. „Ne-ne-ne-ne!" Zděsil se trpaslík a mladík se zarazil. „Já... omlouvám se." Řekl. „Byl jsem... příliš zabedněný hlupák a neschopný idiot." Prohlásil a Ovl přišel blíž.

„Na co tak náhlá změna? To je na tom váš druhý syn tak špatně?" Optal se Ovl povýšeně.

„Ne. To ne." Pousmál se Kon. „Je zraněný a potřeboval by ošetřit. Jenže... tohle se ho netýká. Skutečně mě velmi mrzí, že jsem vás zranil a netoleroval přítele mého syna, ať byl jakýkoli." Oznámil. „Mám tu pro vás... takový dárek."

Trpaslík se otočil a Ovl byl připraven prchat. Jenže pak zůstal jako přimražen. Kon ve svých velkých rukou držel nádherné zařízení. Vypadalo jako dokonalý umělecký výtvor. Odlitek z kovu perfektně tvarující ruku.