Démonolog

Plič

Ovl se jen tak válel ve svém pokoji a kochal se svou pravou, kovovou rukou. Byla to zvláštní slitina, která skutečně vydržela hodně, a také už to prozkoušel. Nůž začal pyšně nosit po boku snad všude, a aby se cítil ještě bezpečněji... začal se učit sholí.

Teď, ale měl chvíli volna a filozofie. „Dlouho jsme spolu nemluvili." Zamumlal démon. „Začínám tě obdivovat. Tvou vytrvalost, odolnost... odhodlání. Jsi jako my."

„Díky za chválu. Oproti ostatním učitelům jsi jedinéj, kdo mě chápe." Zašeptal Ovl. „Odpověz mi na jedno. Je-li ti tvor roven myslí... však je ti nerovný vzhledem... je méněcenný?"

„Mluvíš o naší víře." Pousmál se démon a usadil se vedle mladíka na postel. „Víš... my šamani... víru moc neuznáváme." Přiznal smutně. „Nebo uznáváme ale jinak. Věříme v moc přírody. Že nás matka příroda stvořila a živí nás sebou samou. Ale... že jsme všemu nadřazení... je naprostý nesmysl."

„Tak proč bojujete?" Optal se Ovl. „Mohli byste přestat a jen udržovat linii."

„To je ono. Zvířata... jsou posvátná a jejich kůže se nesmí pošpinit. Ale vy... vy jste nečistí." Pznamenal šaman. „I své, kteří zešílí, onemocní nebo zemřou... zpracujeme."

„Dobrá nic víc nechci slyšet." Zavrčel Ovl. „Radši mi pověz něco jiného. Co jsou ty... nitě?"

„Nitě?" Optal se nechápavě šaman.

„Kdykoli vstřebám Tylky... vídám nitě, které při vstřebání vtahují strážce do znaku." Popisoval Ovl.

„Ach tohle." Pousmál se šaman. „Strážce je rozložen na základní moc. Prvotní energii a vložen do tebe skrze znak. Kvůli tomu se ho musíš dotýkat." Poznamenal šaman a opět si prohlédl Ovlovu ruku. „Tvá první bitva se skutečným nepřítelem skončila remízou. Jsi si jist, že chceš bojovat?"

„Bojovat?" Optal se Ovl. „Na co bojovat? Stačí uzavřít místo mého bezpečí. A pak... mohu s klidem zapomenout."

„Zapomenout?" Optal se démon. „Chceš znát naprosto vše... a pak to jen tak nechat doznít? Probudil jsi moc, která požaduje vypuštění. Chce ničit, krást... ovšem i léčit... oživovat a chránit."

„Mluvíš o té moci jako o něčem, co může rozhodovat o osudu našeho světa." Zašeptal naštvaně Ovl. „Je to jen moc." Pak se ale Ovl zarazil. „Nebo... se opět mýlím?"

„Ano... i ne." Špitl démon. „ V tomto světě je magie pouhá věc. Jako železo, kámen... nebo mrtvé dřevo." Muž se náhle zamračil. „Jenže... v jiném světě ano. Pro nás démony... je toto poznání zkouška. Zkouška zda jsme hodni své moci."

„Je přílišný skok tuto zkušenost získat?" V tom okamžiku se ho duch démona dotkl na čele.

Svět se prolil temnou barvou. Ovl neviděl nic jiného než sebe... jak se někam propadá. S šokem sháněl cokoli, o co by se v pádu mohl zachytit, protože se mu pád stále zdál pomalý. Necítil žádný odpor vzduchu, ale zdálo se mu, že jen padá do jakých si temných hlubin.

A pak... ho uviděl. Na první pohled člověk. Postava byla lidská. V temnotách zářil jako svíčka. Však jasným bílím světlem. Když se stvoření natočilo k tomu, kdo se přibližoval bez svého zapříčinění... v zářící tváři byl vidět tmavší úsměv plný perfektních zubů.

Ovl si to prohlédl. „Magie?" Optal se zmateně a rozhlédl se kolem.

„Co si tady čekal?" Optala se bytost se sadistickým úsměvem a natočila se ještě víc. V Ovlovi byla malá dušička a celým tělem mu proběhl mráz. „Tvá ruka už tu je." Zašeptal nadšeně tvor a ukázal ruku, která byla přesně tvarovaná, jakoby ji harpie odevzdala tomuto tvorovi a ten si nahradil díl svého těla touto Ovlovou součástí. „Kdy mi hodláš dodat zbytek?" Optalo se stvoření. „Budu čekat dlouho...? Nebo si mi ho přišel dát hned?!"