Démonolog

Tajemný svitek

Dalšího dne ráno si Ouvl prohlédl prázdnou podlahu svého pokoje. Měl tam spát veterán, ale ten byl k nenalezení. Prostě zmizel, ani matka o něm nic nevěděla.Ouvl to hodil za hlavu. Život toho vojáka byl jeho vlastní problém. Né Ouvlův. Místo toho se radši začal starat o onu knihu. Psalo se tam mnoho informací o kouzlech, která znají lidé. Byl to zvláštní deník. Nejméně šedesát stránek pojednávalo o lidských znalostech kouzel strážců a démonologické práce.Ale pak... Richon náhle obrátil a pojednával o vědomostech, které nalézal v démonských ledových pláních. Jejich vesnice, doupata ve skalách. Nalézal artefakty neuvěřitelné ceny. Popsal je na víc než třista stran.A pak mluvil o svitku. Popisoval ho jako nadmíru zajímavý. Nejspíš rituální pomůcku, ve které je uvězněný strážce. Ouvla nenapadlo nic jiného než onu rituální pomůcku vyzkoušet.Hned ten večer se sbalil a vyrazil na hřbitov. Malý šprým. Připravil si menší vyvolávací stůl ze starého náhrobku a podle překladu démonských značek začal pomalu číst, co bylo na svitku napsáno.Tajemná slova zaplňovala hřbitov tajemnou atmosférou. Ouvla popadl strach, ale nepřestával číst. O to mu šlo. Pobavit se touhle strašidelnou atmosférou. Jaké překvapení muselo v jeho tváři být, když se znaky na svitku rozzářily a Ouvl si musel oči zakrýt, aby neoslepl.Neměl být schopný aktivovat něco magického. Nebyl mág. Neměl talent ovládat magii, a tedy nemohl mít strážce nebo možnost ovládat svitky.Z obavy, že se stalo něco strašlivého, nemohl Ouvl odkrýt svůj výhled. Jenže to udělal ve chvíli, kdy polekaně musel odskočit, protože cítil olíznutí ruky a dech.Pohled mu spočinul na stvoření, jež se nedalo označit za nic jiného než strážce. Bytost měla sedm ocasů a tři šikmé oči. Jinak to byla nádherná liška. Konkrétněji dospívající lišák dle stavby a velikosti.Toto stvoření se přiblížilo k Ouvilovi, který se pokusil ještě víc zavrtat do náhrobku, který mu bránil v dalším ústupu. Najednou stvoření skočilo. Ten ladný krásný pohyb Ouvila tak překvapil, že nestihl zareagovat.Jediné, co si pomyslel, bylo „a teď je konec". S takovou myšlenkou zavřel oči. Hned je ale otevřel v překvapení, že bytost místo toho, aby ho zakousla... se mu omotala kolem krku a začala se lísat.Rudá srst a chlupy na hřbetě zářili nocí červeno zlatou barvou. Celá bytost měla červeň hořícího plamene a po zádech se jí táhl pruh, který pokračoval i přes ocasy. Celý zlatý.Tvor byl elegantní a překrásný. Přesto poměrně děsivý. Ocásky kolem Ouvila dělaly každý něco jiného. Jeden dokončoval límec, na který si tvor hrál, druhý se přehodil přes hlavu, třetí jen spadal na mladíkovu hruď... Oči byly tak šikmé, že do nich pořádně neviděl, ale roztomilá modrá kukadla se schovat nedala.„Tady někde byl." Zavrčel Ouvilovi povědomý hlas a mladík zmizel ve vykopaném hrobě, do kterého ještě nebyla vložena rakev. „Viděl jsem ho, jak jde přímo sem. Až ho najdu... střískám ho tak, abychom ho museli jen vléct a pak přímo před ním... zabijeme tu jeho podělanou matku."Ouvil najednou měl zvláštní pohnutku. Jakýsi neznámý instinkt, díky jemuž udělal pár pohybů prsty a v dlani se mu zjevil oheň. Překvapeně na něj pohlédl, ale to už se musel lépe ukrýt před zvědavýma očima.„Myslíš... že si s sebou vzal pochodeň?" Optal se jiný hlas a Etemi se ohlédl na hrob, v němž zářilo světlo ohně.„Možné to je." Připustil, ale jen, co se tam rozešel... zarazil se. „Možná si to nejdřív vyřídím s jeho podělanou matkou."V té chvíli popadla Ouvila druhá pohnutka a ruka se cukla. Plamen vzlétl a přistál mezi třemi vojáky po službě. „Co to k čertu bylo?!" Zděsil se jeden z nich.„To... byl oheň." Přiznal druhý. „Ale... kde je něco co hořelo, aby to oheň neslo?"V hrobě zatím Ouvl zkusil znovu vyvolat plamen. Opět se to povedlo. „To... to je varování. Tenhle hřbitov je strašidelný. Nechme to radši být."„Seš posranej strachy?" Zasmál se Etemi. „Ukážu ti jaké kouzlo to je. Je to Ouvl s jeho triky. Sleduj. Ani mě to nespálí."Jenže to mu druhý plamen přistál na noze a začal mu ožírat nohavici. „Aaa!!! Pálí, pálí vodu!!!" Nastalá panika byla perfektní pro Ouvila a jeho únik.Prokličkoval mezi dvěma vojáky i Etemim, kteří si ho ani nevšimli a pelášil rovnou domů. Těsně před tím než je stihl opustit, z jeho ruky vyletěl další plamen. Když unikal kličkami mezi hroby, slyšel ukrutný řev bolesti. Běžel a nezastavoval se. I s netvorem za krkem, který byl menší nebezpečí než lidé.Stvoření vrčelo a syčelo, ale ne na Ovla. Cokoli kolem čeho proběhli a bylo to moc blízko, dostalo velmi nepřátelské zasyčení, které Ovla děsilo a zároveň zvláštně utěšovala, jako křik jeho matky, když ho bránila.Ve chvíli, kdy Ovl uviděl svou malou chajdu... bestie na jeho krku se uklidnila a on se spásou na duchu, proběhl skrze dveře, při čemž je těsně za sebou zabouchl, opřel se a klesl do sedu.Pak si uvědomil, že ten tvor... je v naprostém klidu. Jenže poté... uviděl svou matku. Seděla nad krajícem chleba a v šoku si ho prohlížela. Její výraz byl plný překvapení, strachu... ale i zvláštního zájmu.„Co... to znamená?" Optala se zmateně.„Ehm... já... jen..." Brblal Ovl. „Vůbec mě nenapadlo, že bych já... mohl vyvolat démona."„Z čeho?" Mladík ukázal prastarý svitek a žena k němu přišla. Se vší vážností uchopila list a prohlédla si ho s překvapením v očích. „Jak... je toto možné?" Zašeptala a prohlédla si zvláštní pergamen. „Kdo ti to dal?"„Ten voják, který u nás přespal." Odpověděl Ovl. „Bylo to v knize. Podle zápisků součást démonského rituálu."„To je fantastické." Zašeptala žena. „Hlavně zachovej klid. Toho démona musíš neskutečně stresovat svým neklidem. Je to v pořádku. Dostal jsi démona." Žena svého syna uklidnila a usadila ke stolu.„Tak... asi ti budu muset prozradit něco... co jsem chtěla vymazat z tvého... i svého života." Pomalu vytáhla kůži ze srny, na které byl velmi nekvalitně vyryt zvláštní znak připomínající dva srpy.Když kůži rozložila a dotkla se znaku, na němž se rozkládalo několik nesouvislých znaků. „Nebudu tě to moci naučit, protože nebude na to teď čas. Jen... se ti musím představit. Abys věděl, jak se tvá matka... vlastně jmenuje."Znaky i srpy se rozzářily. „Jmenuji se Ema Vixend. Byla jsem vyučena kouzelnicí první úrovně a vlastním spřízněnce zvaného mlživec." Z kůže se náhle vznesla mlha a začala se motat v kouli nad znakem.Najednou se mlha vysloveně rozprskla. Na místě mlhy zbyl ještěr šedý, jako kámen, měl po těle spousty kočičích očí a z tlamy mu vyjížděl hadí jazyk. „Mlživec?"„Název strážce. Spřízněnce. Můj má jméno Saram." Oznámila Ema. „Povím ti to takhle. Když jsem byl mladá... nebyla jsem dcerou těch nejbohatších lidí. Byla jsem chudá měšťanka a měla jsem talent na magii. Po třech letech učení... nebyla jsem tolik talentovaná." Vtípek trochu uvolnil atmosféru. „Byla jsem pouze první z dvaceti úrovní.Už jsem ti asi říkala, že dvacet... ten nejvyšší, je král. No tak já byla ta nejnižší. Ale jen kvůli úrovni. Mám jen třetí úroveň naplnění. A ta spadá do první úrovně mágů.Já... udělala jsem něco... co naprosto zdecimovalo můj život. Ráda bych ti řekla, o co šlo. Jenže... bude pro tebe lepší nevědět co. Odešla jsem sem, protože tady král, ani mágové nemají zrovna velké slovo. Jsou daleko.Když jsi se mi narodil... nevěděla jsem... co s tebou. Neměla jsem srdce tě pohodit a věděla jsem, že s tebou bude přežití těžké. Obzvláště pokud jsem chtěla, abys nevěděl o svých předcích.Doufala jsem, že nikdy tě nebudu muset zatěžovat něčím jako politika a magie. Že zůstaneš tu a najdeš si partnerku odsud. I ta Sára se mi líbila. Jenže... evidentně osud je jiný.Tvor, kterého máš, je mi naprosto neznámí. Ani na linii na severu jsem nic takového nepotkala. A to jsem viděla mnohé. Musíš ho poznat. Jinak mu neporozumíš a přijdeš o něj." Mladík si prohlédl šelmu na svém krku. „Byla by škoda přijít o něco tak krásného. Jenže... to musíš jít na ten sever.Věř mi, že je to ta nejlepší věc, kterou můžeš udělat. Naučím tě jak démona pohltit a budeš muset odejít. A ani nemysli na to, že pudu s tebou. Od teď... budeš velký kluk. Nikomu nevěř a jdi na sever."„A-ale mami..."„Žádné mami." Sykla žena. „Ty musíš jít. Vsadím se, že se něco stalo, když jsi ho vyvolal." Mladík se zmohl jen na přikývnutí. „Musíš jít. A já ti dám jen pár rad. Čím méně času ztratíme... tím lépe. Já... musím na jih. Možná až za hranice s elfy. Teď... učení."„Pokud musím jít tak rychle... tak si musím sbalit." Prohlásil mladík smutně a vstal.„Tvůj spřízněnec zahyne, jestli ho nedokážeš pohltit." Zavrčela žena a uchopila ho za ruku.„V knize, kterou jsem získal se svitkem je popis způsobů jak pohlcovat své spřízněnce." Oznámil Ovl. „Něco málo jsem si o tom přečetl, a jestli není na to čas... najdu si způsob, jak se svým strážcem pracovat."„Mohu tu knihu vidět?" Zatím, co si Ovl balil těch pár kousků, co měl... jeho matka si přečetla pár řádků. „Je tam skutečně mnoho poznámek. Nauč se všechno. A dávej si pozor. Tu knihu... nikomu ani nepučuj. Tohle je ta nejdražší věc v této zemi, jasné?"„Vím jak je to cenné." Oznámil s úsměvem mladík. „Dokud to celé nebudu znát nazpaměť... bude to u mě. A některých poznámek se úplně zbavím. Lepší než kdyby mě o to někdo okradl."„Moc to nepřežeň, a pokud... zkus to spíš zaheslovat. Pamatuješ ten trik?" Optala se žena a Ovl jí dal papír.„Mám vlastní. Jestlipak to rozluštíš?"„V tom případě." Žena mu vložila do rukou zamotaný balík. „Tohle je pro tebe. Přála jsem si, abys to dostal na narozeniny. Ale... nejspíš přišly dříve."„Děkuji. Ale... já ti nemám..." Ovl umlkl v objetí.„To nevadí." Zasmála se žena. „Byl jsi mou oporou, pomocníkem a strážcem. Byl jsi senzační syn." Prohlásila a pohladila ho po tváři. „Opatruj se. Ještě se jednou potkáme. A chci tě vidět jako pořádného chlapa. Je ti to jasné?"„Ano... mami. Pro zatím... sbohem."Když vyšli před dům... naposledy se objaly a bez sic jen náznaku ohlédnutí... šli každý svým směrem. Ovl... na sever. Ema... na jih. Jejich cíle byli podobné, ale vedli je různými směry. Věděli moc dobře, že už se nikdy v životě nepotkají. Nebo aspoň to očekávali. Přesto bylo pěkné, když si navzájem aspoň slíbili to, co nemohli splnit.Zašli oba sotva za humna a do trávy mezi květiny u jejich starého domova přistála pevná bota vojáka. „Tady žijí. Podpalte to!" Řekl jeden z vojáků, ale někdo ho zastavil.„Nejdřív ho chci vidět. Upálíme je oba na hranici. Ne v jejich domě." Řekl muž a několik vojáků vstoupilo. Hned na to, ale vyběhly a zuřivě vykašlávali obláčky růžových mráčku.„Nejsou tam!" Zařval jeden z nich, než odpadl.„Dobrá. Odtáhněte je a podpalte to." Řekl muž vztekle. „Najděte jim lékaře."„Tady přeci žádný pořádný lékař není." Řekl kapitán mrzutě a prohlédl si chajdu. „Mrzí mě to." Zašeptal, než jako jeden z prvních vrhl do chajdy louč. K šoku všech okamžitě po tom chajda vybouchla a k nebi se vznesl oblak černo modrého prachu.Lidé byli zhrozeni, ale Ovl s Emou se nad tím jen pousmáli. Znali pár takových triků. Tohle byl jeden z nich. Mělo to být na zastrašení. Lidi to skutečně vyděsilo k smrti.„Najděte toho kluka. Ta ženská mě tolik nezajímá." Oznámil muž a vojáci se dál zděšeně váleli po zemi. „Slyšeli jste mě sakra?!" Zařval na ně, ale nikdo se neodhodlal k pohybu.Pak... se oblak začal mlít. Nabral podobu muže zarostlého jako prastarý mudrc. Poté se kouř rozprskl a zahalil celé okolí, jako obarvená mlha. „V tomhle nemůžeme nikoho hledat." Oznámil kapitán a spěšně vláčel své vojáky pryč.„Říkám, že mi ho najdete." Zavrčel muž do kapitánovy tváře. „Ten parchant napadl mého syna. A bude se tomu zodpovídat."„Jestli ho vůbec pronásledovat budem... tak to potrvá hodně dlouho. Obzvláště v lesích, kterým on rozumí lépe než kdokoli z nás." Syčel oplátkou kapitán.„Je mi jedno, jestli při tom třeba chcípnete. Dostanete ho nebo zajistím, že půlka vesnice bude vystěhována." To bylo poslední, co řekl.„Pane..." Špitl jeden z vojáků vyděšeně. „Bojovat proti lidem... není těžké. Bojovat proti něčemu co nemůžeme chytit, dohnat nebo aspoň vidět... k tomu jsme se nikdy neučili."„Já vím. Ale my máme něco, co ho najde." Řekl kapitán a zamračil se. „Vypusťte psy."Zatím co zuřivé bestie huňatých šelem vrčeli a štěkali na starý kus hadry, který patřil osobě mužského pohlaví... kapitán si vzal nějakého muže stranou. Byl to důvěry hodný voják sympatizující s Ovlem.„Co si o tom myslíš?" Optal se ho na rovinu.„Nemohu odpovědět, pane. Mí rodiče jsou dlužníky a pravda mě škrtí, abych neřekl lež. Nemohu vypovídat." Oznámil.„Vše zůstane mezi námi. Znáš mě. Jde mi o to, jestli to skutečně dělat mám." Řekl kapitán.„Dobrá." Špitl smutně mladý voják. „Prvně... je nesmysl nahánět Ovla pomocí psů. Nepomůže nám ani jeho strýc. Je to mistr skrývání. A ohledně toho plamene. Uvědomme si, že tohle je násilí. Ovl i jeho matka jsou trochu agresivní, když je někdo naštve, ale nejsou schopni něco jako oheň házet. To prostě neumí. Nebo jsem je to nikdy dělat neviděl."„Myslel jsem si něco takového." Oznámil kapitán. „Dá se tomu nějak... nenápadně zabránit? Napadá tě něco?"„Nemusíme mu pomáhat. Při jeho schopnostech... i kdybychom putovali dnem i nocí... nenajdeme ho." Smál se voják. „Ti psi... jen nás budou mást. Ovl zmate stopu, protože pude po větvích. A jeho pohyb v lese, když on ví kudy půjde... při čemž my nevíme, ani kudy odešel? Jeho strýc je oproti němu mizerný. I když také umí překvapit."„Dobrá. Takže se nemusíme držet zpět." Ujistil se naposledy.„Pokud ho budeme hledat skutečně tvrdě... nenajdeme ho."Ovl jak voják řekl... už byl skutečně daleko. Přešla noc... přišel den. A on nezastavoval. Celé hodiny putoval s bestií na krku. Nezastavoval. Jedl jen to, co se dalo nést a nemusel to více zpracovávat. Několikrát snědl i sirové jen osolené maso. Nikdy nezastavil. Šetřil energii tím, že chvíli běžel a chvíli obyčejně šel a často vylezl na strom, aby se kousek pohyboval po větvích pomocí přemetů a zachycování větví rukama.Na stromech bylo těžké se pohybovat nějak aktivně vpřed. Jenže mu to získávalo spousty času. Po třetím dni se konečně vyspal. Spal, dokud musel. Když šel... četl při tom a zároveň stále kontroloval cestu, kterou šel. Když konečně pochopil, jak funguje pohlcení spřízněnce... vyryl do odloupnuté kůry ze stromu znak dvou srpů a pokusil se o to. Musel to zkoušet třikrát. Pokaždé byl zvláštně zmaten, co se stalo.Postup při vstřebání byl popsán jako omotání vlákny a vtažení do znaku. Ovl musel pracovat rychle, protože si na tvora docela rychle zvykl a nechtěl by o něj přijít teď, když kvůli své hlouposti a nezodpovědnosti udělal takovou, při nejmenším zbrklost.Konečně na to došel. Nestačilo si jen představovat jakési nitě, ale i aktivně se soustředit na vtahování a rozplývání tvora tak, aby se do znaku doslova vstřebal.Když tvora pohltil... dostal zvláštní pocit úzkosti a hned na to tvora opět vyvolal. „Bezva. Právě jsem pevně spjat s tvorem, který převážně překáží." Zavrčel nevrle a tvor se skoro zahanbeně skrčil. „Ach... dobře. Tohle zvládneme. Musíme spolu najít způsob jak komunikovat. Rozumíš mi?"Tvor naklonil hlavu. „Děláš vůbec nějaké zvuky?" Tvor začal zvláštně kňučet. „No dobře. Uklidni se maličká." Řekl jí mile. „Ani nevím, jestli si samice nebo samec."Tvor poskočil a otočil se k němu zády. Zvedl všechny ocasy a Ovl zneklidněl. „Samice?" Ocásky se zamrskali a tvor se opět otočil k mladíkovi. „Moment. Rozumíš." Další naklonění hlavou. „Ale nemluvíš." Naklonění hlavy na druhou stranu. „Dobře něco zkusíme." Pousmál se Ovl. „Poskoč." Tvor vykonal. „Lehni si." Opět vykonal i s tím, že si dal tříokou hlavu na packy. „Převal se." Opět poslechl. „Tak rozumíš." Pousmál se Ovl. „Dobrá. Takže příkazy a poznámky uposlechneš, ale já tobě nerozumím." Ušklíbl se Ovl.„Nu... dejme tomu... že to momentálně není potřeba. Hlavně mě poslouchej pozorně. Není dobrý nápad, aby spřízněnec dělal něco na vlastní pěst. Lidé se vás bojí a mágové vás mají jako poslíčky." Stvoření si smutně lehlo a zakrylo si čumák packami. „Zůstaneš skrytá, je ti to jasné?" Tvor přikývl.„A teď tvé jméno." Tvor vzhlédl. „Tylky."Ještě než vyrazil dál... rozbalil balíček a do očí mu vjely slzy. Zvláštní kabátec připomínající trochu větší koženou košili s kápí. Uvnitř byl i dopis. „Koupila jsem ho jen pro tebe. Vím že jsi na něj hodně dřel a toužil jsi po něm tak jsem se rozhodla že si ho zasloužíš dostat ne jen díky tomu, že nikdo jiný si ho nekoupí.Je to můj dárek pro tebe. Vím, že pro tebe tolik neznamená kus kůže, ale jeho význam. Proto jsem do kabátce vložila i pár bylinek. Když už ti nedají pocit domova a dobrou vzpomínku... dají se uvařit a poté účinkují jako paralyzující jed, jak pro mágy tak spřízněnce. Lidem to nic neudělá. Jde o tu rostlinu, kterou jsi mi jednou donesl, a bylo mi po ní špatně. Najdi další a pomohou ti v boji proti mágům. Stačí je polít vývarem, čerstvým i starým, mohou to vypít nebo i vdechovat. Ale dávej pozor sám na sebe. Nejlepší obrana... je obyčejná pampeliška. Vyléčí tě však jen, když ji sníš čerstvě utrženou a pouze okvětí. Nic jiného neúčinkuje."„Děkuji, mami." Zašeptal s pláčem Ovl a vzhlédl. „Sbohem."