Démonolog

Učedník kouzel

Ovl spal tvrdě, ráno vstával opět s nelibostí, ale povedlo se mu to. Po cestě na snídani potkal Williema s Locikou a společně se šli najíst. Jen, co vstoupil mladík do jídelny, věděl, ke komu si sednou.

Trpaslík, o kterém se mluvilo, ho velmi zajímal. Okolo malého muže se posouval tvor, jehož tělo bylo čistě z kamenů. Hlava se zlatými očky... byla posazená rovnou na zemi. Jen se valil. Nevypadalo to však komicky. Ne jen že se valil. Valil se zvláštně. Pomyslná hlava byla stále v rovině a ústa se stále křivila.

Co Ovl věděl... byl kamenný elementál velmi vzácný a silný. Neměl sice vysokou úroveň pro kouzelníky, ale jeho nadpřirozená síla byla velmi ceněná. Nemluvě o tom, že to vlastně byl kus kamene. Oproti ostatním spřízněncům neměl měkké maso ani křehké kosti.

Ve chvíli, kdy se vedle trpaslíka někdo posadil... překvapeně na něj pohlédl. „Dobrý den." Řekl nevrle a Ovl se pousmál.

„Přeješ mi dobrý den, protože by měl být dobrý nebo vypadá jako stvořený pro to, aby byl dobrý?" Optal se a Trpaslík se zarazil než se zakousl do chlebu. „Nebo se ti den líbí tolik, že je jako stvořen pro to, aby byl člověk dobrý, ať se mi to líbí nebo ne?"

„Co chceš?" Optal se malý muž naštvaně.

„Nic. Jen jsem si přišel promluvit s někým, komu budu rozumět." Oznámil pobaveně. „Sice jsem za život potkal jen jednoho trpaslíka, ale řekl bych, že jste dost přátelští na to, abych s vámi vyšel."

„Tak jak jsme přátelští, jsme i nedůvěřiví." Poznamenal trpaslík a Ovl na něj ukázal.

„Další důvod vás mít v lásce a úctě." Oznámil a pomalu vytáhl ze své kapsy obrázek kleští. „Možná bys mi vysvětlil co..." Trpaslík kartu ukryl v Ovlově kapse a naznačil ticho.

„Už to nikdy neukazuj." Zašeptal trpaslík zděšeně. „Né takhle na veřejnosti. Jen trpaslíkům." Dodal a pousmál se. „Takže ty věříš trpaslíkům."

„Kdybych nevěřil... opovrhoval bych jejich dokonalou tvorbou." Poznamenal Ovl a dostal přátelské poplácání po tváři.

„Tak to jo. To kamarádi být můžeme, ale jen pokud si to zasloužíš." Smál se trpaslík.

„Tak to si ještě radši rozmyslím." Malý mužík se rozesmál.

Když se Wiliem, Locika, Ovl a trpaslík pořádně sesedli... začali se mezi sebou bavit. „Jmenuji se Migty. Můžete mi říkat Migu."

„To je dobré Migty. Řekl bych, že zkracovat jména je zbytečné."

„Že to říkáš ty, který má jméno nejkratší." Smál se Wiliem.

„No... já si ho nedal." Poznamenal pobaveně mladík.

„Hele... Migu? Proč vlastně trpaslíci mají tak dlouhé vousy?" Optala se Locika. „Víš co? Já... nikdy neviděla oholeného trpaslíka."

Malý muž vyprskl smíchy. „To taky neuvidíš." Poznamenal pobaveně. „Vousy, vlasy... veškerá srst na našem těle je pěstovaná od dětství. Ať roste kdekoli... máme povinnost ji opečovávat a je zakázáno ji poškozovat. Pokud trpaslík je oholen nebo ostříhán... ještě k tomu příliš mizerně... je to obrovská potupa."

„Proč? Jsou to jen vousy." Poznamenal Will.

„Pro lidi ano." Ušklíbl se Ovl. „Trpaslíci mají výru v jakéhosi Stvořitele, který si dává práci s každým z nich a tak kdyby ničili jejich výtvor... jakkoli... je to hrdelný hřích."

„Trochu si to přehnal, ale ano souhlasí to." Smál se trpaslík. „My... máme ovšem povoleno mezi sebou bojovat, abychom trénovali v boji. Jinak jakékoli manipulace se živými částmi našeho těla jsou zakázané."