Our children [CZ FF, 3]

Kapitola devátá

Ráno se na snídani sešli jen studenti po pátý ročník. Možná byste mezi nimi našli i někoho staršího patnácti, ale jen výjimečně. A důvod byl prostý. Večírek, který pořádali Oliver, Jonathan a Sebastian, se protáhl až do brzkých ranních hodin. Někteří návštěvníci si dokonce dodali odvahu a během večera se vypařili, aby vhodili své jméno do Poháru.

Minerva McGonagallová sledovala Velkou síň nelibě. Nebyla pitomá, samozřejmě tušila, že se nějaký večírek udál. S Potterovými, Weasleyovými a Blackovými měla své zkušenosti. Nicméně ji těšilo, že své tajné večírky vytáhli na úroveň, kdy zapojili všechny koleje a dosáhli toho, že o nich profesoři téměř nevěděli.

Když se Altair vyhrabala z postele, byl akorát čas oběda. Posadila se a bolestně sykla nad příšernou bolestí hlavy, která jí vehnala slzy do očí. Klekla si k posteli a vytáhla menší kufřík uvnitř svého kufru, ve kterém skladovala připravené lektvary. V dalším, taky menším, potom měla uložené přísady na jejich vaření.

Vzala jeden proti bolesti hlavy a okamžitě ho vypila. Ihned pocítila jeho účinky. Několikrát zamrkala a úlevně vydechla, když bolest zcela odezněla. Položila prázdnou lahvičku na zem a na chvíli se opřela zády o rám postele.

Vychutnávala si to krásné ticho, které v pokoji panovalo. Jindy musela neustále poslouchat kdákání Lydie Nottové a Rachell Parkinsonové, které platily za největší drbny a pomlouvačky na celé škole. Teď byly ovšem někde pryč, což jí naprosto vyhovovalo.

„Hej, v pohodě?" houkla na ni Josette Cooperová, která nečekaně otevřela dveře od koupelny. Vypadala rozhodně lépe, než jak se Altair cítila.

„Už ano," přitakala a postavila se. Nohou posunula kufr pod postel a přešla ke skříni, ze které vytáhla obyčejné oblečení. „V kolik jsi vlastně odešla z toho večírku?"

„Kolem třetí," odpověděla Josette s úsměvem. „A ty v kolik? Vypadalo to, že se od Harrisona nevzdálíš."

Altair se zastavila uprostřed pohybu a v duchu zaúpěla.

„Byla jsem opilá a on za mnou došel," snažila se z toho vybruslit a začala si svlékat pyžamo. „Jenom jsme si povídali."

„Nad třemi lahvemi whisky, nebo co jste to pili," ušklíbla se Josette. „Ale v pohodě, jen by si z toho mohl někdo něco vyvodit."

„Jak by z toho mohl někdo něco vyvozovat?" zamračila se, ačkoliv odpověď znala.

„Lydie a Rachell si něco vyvodí i z pitomého pozdravu," připomněla jí kamarádka soucitně, ale potom se povzbudivě usmála. „Každopádně tam naše hvězdy nebyly, takže se nejspíš nemáš čeho bát."

Altair přikývla a přetáhla si obyčejné bílé tričko přes hlavu. Přidala k tomu tmavě modré džíny a ještě rychle skočila do koupelny, aby provedla rychlou hygienu a něco si udělala s vlasy.

Potom se rozloučila s Josette, která se chystala jít zpátky do postele, a odešla z pokoje. Společenskou místností jen proplula bez povšimnutí a vyšla na chladnou chodbu. Dostat se ze sklepení jí trvalo pár minut.

Překvapeně vydechla, když si všimla svého otce, jak stojí ve vstupní síni a hlídá Ohnivý pohár. Zase. Kolem něj proudil zástup studentů, většina z nich šla teprve na své první jídlo toho dne a sotva mu věnovala jediný pohled.

„Co tady děláš?" zeptala se ho, jakmile došla blíž k němu.

„Odpadl jeden bystrozor, který tu měl dnes být, tak jsem to vzal za něj," odpověděl jí Jeremy s mírným úsměvem. „Večírek sis užila?"