Our children [CZ FF, 3]

Kapitola pětadvacátá

Blížící se Vánoce dokázaly konečně odvést řeči od Rity Holoubkové a její vraždy, která stále byla pro všechny záhadou. Jediné, co se vědělo, byla informace o vzkazu, kterým jí někdo vylákal ven, o tom ostatním se stále spekulovalo.

Všechny víkendy až do vánočního plesu byly věnované výletům do Prasinek, aby téměř všichni studenti měli možnost nakoupit dárky. A hned vedle pergamenu s daty byl přišpendlený i seznam studentů, kteří chtěli den po plese odjet na prázdniny domů.

„Vážně odjedeš?" ujišťovala se zklamaně Josette, když se na něj Altair jeden večer zapisovala. „Jako šampionka bys měla zůstat tady."

Altair se ušklíbla. „Na tohle mě nedostaneš, Jo. Chci jet domů a jít na slavnostní oběd do Doupěte jako každý rok. Navíc máme doma o čem mluvit, vzhledem k tomu, co se děje."

Josie si otráveně povzdechla a posadila se na sedačku vedle Sebastiana.

„Ty taky odjíždíš?"

„Přesně tak," přitakal, aniž by zvedl pohled od knihy. „Vánoční hostina v Doupěti je tradice, která se neporušuje. Je to totiž jedna z mála událostí, na které se sejdeme skoro všichni. Sice se sotva vejdeme k jednomu stolu, ale to je na tom to úžasné."

„Zkysnu tady sama, to snad ne!" postěžovala si Josette a založila si ruce na hrudi. Uražený výraz jí ovšem nevydržel dlouho, protože pohledem neustále těkala ke knize v Sebastianových rukách. „Co to děláš?"

„Snaží se najít tvora, který odpovídá tomu vzkazu od sfingy," odpověděla za něj Altair, která se opřela lokty o zadní část sedačky, a začala nahlížet bratranci přes rameno.

„Jak to vlastně znělo?"

„Tam, kde žije zima a léto vedle sebe, šedorudou hřívu na pevné kůži nese. Nebezpečí v přítomnosti, pozor si dej, ať neskončíš jak troll, na jehož zádech snažil se jet," odříkal Sebastian básničku, kterou dostali na mýtince za sfingou. Oba dva ji znali zpaměti, jak si ji poslední týdny četli neustále dokola.

„A už jste na něco přišli?" zajímala se Josie a taky se naklonila blíž k Bastovi.

„Napadlo nás pár tvorů, ale zatím nám na žádného neseděly ty všechny indicie," zabručela Altair a narovnala se. „Ale třeba ho konečně najdete, zatímco já budu na hlídce."

Protáhla se mezi nábytkem a vylezla otvorem na chodbu. Přitáhla si rolák blíž ke krku, aby se ochránila proti chladu, a prošla sklepením do přízemí. U schodů do prvního patra na ni čekal Owen.

„Půjdeme spolu nebo se chceš rozdělit?" zeptal se jí, když k němu přišla blíž.

Altair pokrčila rameny a mírně se pousmála. „Klidně můžeme jít spolu."

Owen se zeširoka usmál a po jejím boku se vydal do vrchních pater hradu.

„Co ten výslech?" zajímal se po několika minutách ticha, které mezi nimi nastalo. „Od té doby jsme neměli možnost si promluvit."

„Neobvinili mě, takže asi dobré," odtušila a rozsvítila hůlku, aby dobře viděla chodbu před nimi.

„Altair, mluvím vážně," povzdechl si Owen a donutil ji zastavit.

Altair se na něj otočila a sklopila hůlku k zemi. „Podle bystrozorů jsem buď tak bezcitná, protože je mi smrt Holoubkové naprosto jedno, nebo psychopat, který to měl celé dokonale naplánované. A oni nevědí, k čemu se přiklonit."

„Jako vážně?" ujišťoval se Owen šokovaně. „Jenom proto, že ti není líto někoho, kdo se snažil tvoji rodinu neustále ponižovat, jsi podle nich bezcitná nebo psychopat?"