Our children [CZ FF, 3]

Kapitola padesátá

Zpráva o tom, že posledního březnového dne toho roku přivedla Vicky Lupinová na svět svou dceru, rozradostnila celou rodinu i přátele. Ještě ten večer se všichni sešli v Doupěti a pořádně malou Doru Lupinovou zapili i s novopečeným tatínkem, který se tam objevil chvíli po deváté večer.

A oslavu si nenechali ujít ani v Bradavicích. I tentokrát se sešli v Komnatě nejvyšší potřeby jen příslušníci jejich rodiny a pár známých. Sebastian nicméně dovolil, aby se k nim připojil i Joseph Lockwood.

Joe netušil, jestli dostal doma nějaké kázání, nebo jenom potřeboval v nemocnici upustit páru, každopádně si s nimi večer užil a konečně se po delší době od srdce zasmál.

----------------

Altair měla pocit, jako kdyby čas utíkal mnohem rychleji, než měl dosud ve zvyku. Nelíbilo se jí to, hlavně proto, že se blížil finální třetí úkol. Nepochybovala, že bude dosud nejtěžší ze všech, obzvláště pokud k úspěchu potřebují roh mečoroha.

Nejenže se snažila přijít na to, který lektvar s největší pravděpodobností bude vařit, zároveň navíc procházela záznamy, o které se zajímala před svým uřknutím Colette.

Veškerý volný čas tak trávila v knihovně, na večeři by kolikrát ani nepřišla, kdyby nebylo Owena a jeho trpělivosti. Ze začátku se snažila protestovat, ale když viděla, že je opravdu schopný si ji přehodit přes rameno a prostě ji do Velké síně dovléct násilím, podvolila se.

Navíc ani nepomáhalo vědomí, že po nich někdo opravdu jde. Měla neustále nutkání se otáčet, aby se ujistila, že ji nikdo nesleduje, a bylo jedno, kde se zrovna nacházela. Největší paranoiu pociťovala na chodbě, kdykoliv někam šla, nepouštěla hůlku z ruky.

A aby měla jistotu, že nikoho z jejích blízkých nezabije jed, nakoupila a rozdala jim bezoáry. Josie se nad tím tentokrát ani nepozastavila, i ona musela uznat, že už to není žádná legrace. Terčem se mohl stát kdokoliv, kletba může přiletět odkudkoliv a z jakékoliv hůlky.

To všechno na ni začínalo mít dopad. A ona si to zčásti uvědomovala, i když ne tolik jako Owen.

Věděl, že ji znovu najde v knihovně. Nepotřeboval se ani ptát Sebastiana, jak to udělal několikrát po návratu z velikonočních prázdnin, protože u sebe od uřknutí Colette stále měl Pobertův plánek. Nikdo z jejich rodiny od té doby neměl na nějaký žertík ani pomyšlení, a tak jej sotva potřebovali.

Když vešel do knihovny, byla skoro prázdná. Nikde dokonce neviděl ani knihovnici, hádal, že i ona odešla na večeři. S povzdechem se rozešel hlavní uličkou, očima těkal kolem sebe. Paranoia se přenesla i na něj, to nemohl popřít.

Altair tentokrát seděla v oddělení s lektvary, kolem sebe otevřené knihy a v rukou další, kterou zrovna listovala. Vedle nohou jí ležel popsaný pergamen s brkem.

Měl na jazyku trefnou poznámku, ale raději ji spolkl. Netušil, v jaké náladě Altair je, co začala s pátráním, často se jí měnila.

„Čas jít na večeři," řekl a přilákal tím její pozornost. Altair k němu zvedla hlavu a unaveně se pousmála.

„Ještě projdu tyhle knihy a hned půjdu," ujistila ho a zase se zaměřila na listování v knize.

„Ne-e," zavrtěl hlavou a zakmital prstem, jako kdyby káral malé dítě. „Něco jsi mi slíbila, Altair. Nenuť mě, abych ti zase vyhrožoval."

Altair se na něj vzdorovitě podívala a oplácela mu pohled několik dlouhých vteřin, než to vzdala a otráveně si povzdechla.

„Fajn," vydechla, rychle něco napsala na pergamen a začala hůlkou uklízet knihy do polic.