Our children [CZ FF, 3]

Kapitola sedmapadesátá

Diváci na tribunách okamžitě propukli v nadšený jásot, když se bradavickým šampionům podařilo projít plameny a otevřít dveře za nimi. Potom se jim ztratili z dohledu a místo jejich místnosti se tam objevil pohled na Pohár.

William se podíval na Paulette a pevněji sevřel její ruku. Nebyla jediná, koho Sebastianova slova dojala. Jeho matka měla taky v očích slzy a to nemluvil o Molly, která smrkala do kapesníku.

„Vypadá to, že krásnohůlští šampioni by mohli mít taky hotovo!" oznámil jim nadšeně Hamish MacFarlan a Will otočil hlavu zase zpátky, aby viděl, co se děje.

Jacqueline a Thierry teď čekali, až lektvar trochu vychladne, aby ho mohli vypít. Pokud se pamatoval dobře, Altaiřin lektvar měl stejnou barvu, takže hádal, že to mají taky dobře.

A opravdu, jen o pár minut později prošli černými plameny a zmizeli v kamenném bludišti. Místo jejich místnosti tam teď byl zvětšený pohled na Pohár tří kouzelníků. Diváci znovu propukli v nadšený jásot, i když ne takový jako předtím.

------------------

„Bludiště," povzdechl si Sebastian a podíval se na kamenné stěny, které sahaly víc jak tři metry vysoko. „Už chápu, jak to MacFarlan myslel s tím rozdělením. Budeme si muset dávat pozor, abychom všude vstoupili současně."

Altair přikývla a vydala se jediným směrem, kterým mohli. Hůlku pevně tiskla mezi prsty, zatímco postupovali vpřed. Nemluvili, pozorně naslouchali okolním zvukům.

„Co to sakra je?!"

Dvojice zůstala překvapeně zírat před sebe na čtvercový prostor, v němž se líně převalovala mlha. Nebyla nijak vysoká, sahala jim maximálně do půli lýtek, ale nevěstila nic dobrého.

Altair zavrtěla hlavou na znak, že nemá nejmenší ponětí. Něco jí napovídalo, že ať už je to cokoliv, nebude to nic hezkého.

„Obejít to nemůžeme," povzdechl si Sebastian s pohledem za sebe. V místě, kudy před chvílí prošli, se najednou objevila kamenná stěna. „Musíme skrz."

Zhluboka se nadechl a udělal první krok. Altair ho obezřetně následovala, sotva ale udělala druhý krok, uslyšela za sebou podivný zvuk. Otočila se a zůstala zírat do tváře Jamese Pottera.

„Jamesi," vydechla překvapeně. „Co tady děláš?"

„Lepší otázka je, co tady děláš ty, Altair?" opáčil ledovým hlasem. V jeho tváři se nepohnul jediný sval. „Nemáš co dělat v blízkosti nevinných lidí, jsi pro ně nebezpečná."

Altair na něj vytřeštila oči a sledovala, jak se z mlhy najednou vynořili další lidé - Albus, Charlotte, Colette, Josie, Sebastian a taky Owen. Ti všichni na ni shlíželi s opovržením a nenávistí.

„Zasloužíš si jít do Azkabanu!" prskla jejím směrem Charlotte nenávistně. „To je jediné místo, kam patří ti, kdo použijí nepromíjitelné kletby. Kam patří zrůdy."

„Ne," zavrtěla hlavou, cítila, jak jí po tvářích stékají slzy.

„Ale ano, Altair," přitakal Sebastian. „To ty ses přece nepovedla. Jsi přesně taková, jako ti Blackovi, které dědeček Sirius tak nesnášel. Stydím se za to, že jsi moje sestřenice."

„A moje," přidala se Colette a vzápětí i Charlotte.

„Přestaňte," požádala je a znovu zavrtěla hlavou.

„Nikomu se nelíbí pravda, Altair," řekl jí Owen. Ta něha, se kterou se na ni vždy díval, byla pryč. „A pravda je taková, že jsi bezcitná. Bez váhání jsi někoho mučila, abys dosáhla svého. Využilas mě a potom jsi mě odehnala, jako kdybych byl zatoulaný pes. Nezasloužíš si naši lásku ani pochopení, sama totiž nejsi takového citu schopna."