Fear Of The Dark [BVB-FF-CZ]

13.

~* Pohled Ashleyho *~

"Robbine?" třásl se jí hlas. Vůbec jsem nechápal, o co se tady jedná. Ten první muž mluvil o nějakém Rodneym, který je mrtvý, jak se následně Jane zachmuřila. A tenhle druhý muž... Robbin, je zřejmě jeho vrah. Co to má ale společného s Andym?

"Jojo, dívenko, to jsem já," uchechtl se. Pozoroval jsem ji. Byla celá ztuhlá. Rysy zůstávaly ztvrdlé, přesto se třásla. Tělo jí ovládal hněv.

"Ty nemáš právo o něm cokoliv-"

"Co? Mluvit o něm? Bože Jane, jsi pořád stejná!"

Prudce se nadechla. Chtěla něco odvětit, otevřela pusu, ale zarazila se pohledem na mě. Ať už to bylo cokoliv, přišlo mi, že to není bezpečné. Zavrtěl jsem zamítavě hlavou. Dobře jsem si pamatoval, jak to dopadlo naposledy. Také mne neposlechla. Upřeně jsem ji stále sledoval. Zaklapla pusu.

"Došla ti slova? Tak teď poslouchej. Dneska jste měli štěstí. Ale sledujeme ho. A nedáme si pokoj, dokud nám nedá to, co nám dluží."

"Ale co vám dluží?" zeptala se. Z telefonu se ozývalo jen hluché pípání. Naštvaně se podívala na displej, potom ho zhasla a uklidila do kapsy.

"Je mi jasný, že teď asi budeš chtít nějaký vysvětlení," začala nesměle. Přikývl jsem. Zhluboka se nadechla. Zaklonila hlavu a rozešla se za ostatními. "Jde o to, že... Andy někomu něco dluží. A oni po tom jdou docela drsně."

"Co jim dluží? A komu vlastně?" zamračil jsem se. "Co s tím má společného ten Rodney?"

Povzdechla si. "Říkají si Nedotknutelní. Co jim dluží, netuším. A Rod... To je spletitá minulost," ztrápeně zabořila ruce do kapes riflí. Pochopil jsem, že o tom nechce mluvit.

"Co budeme dělat?" zadíval jsem se na skupinku před sebou. Janey zavrtěla hlavou.

"To vážně netuším."

~* Pohled Andyho *~

Ráno jsem se probudil s ukrutnou bolestí hlavy. Víčka se mi otevírala žalostně pomalu. Z hrdla se mi vydralo nespokojené zamručení, které následovalo líné protahování. Pravá noha zavadila o něco na konci postele. Nadzvedl jsem hlavu. Seděla tam Jane opřená zády o stěnu. Měla na sobě černé koženkové legíny a černé tílko, které zakrýval krémově zbarvený svetr. Po rameni nasměrovaném blíže ke mně jí sjel cíp látky nad loket. Kaštanově hnědé vlasy jí spadaly ve splývavých vlnách na záda.

"Dobré poledne," usmála se unaveně. Praštil jsem hlavou zpět na polštář.

"Dobré jak pro koho." Sípavě se nadechla. "Teď jsem to nemyslel jakože...jsi tady. Bolí mě hlava," dodal jsem, protože mi došlo, jak hnusně to vůči ní vyznělo. Na tváři se jí opět objevil úsměv.

"Včerejší noc byla divoká," prohodila.

"Jo...nemáš být pryč?" posadil jsem se. Ona zaklonila hlavu.

"Ne. Nenechají mne."

"Uhm..," prohrábl jsem si černé rozcuchané vlasy. "Takže jsi včera..."

"CC tě chtěl podusit a pořád mi opakoval, že mám dělat, že nic nevím," hlas se jí projasnil, "ale ano, byla jsem tam, když jsi si povídal s Ashem."

"Jo... No, já jen..," zarazil jsem se. Co ty jen? Říct jí pravdu? Zabijou ji, uvědomil jsem si. "Měl jsem v sobě moc alkoholu. A když jsem opilej, tak říkám věci, který nejsou moc aktuální," vyhledal jsem její oči. "Jenom abys to věděla."

Nedokázal jsem snést pohled na bolest a utrpení, které se zračilo v zelenošedých duhovkách. Kdybych se zaměřoval jen na řeč těla, nepoznal bych nic. Byla tak skvěle vycvičená, že téměř nikdo nedokázal rozpoznat city. Ale oči ovládat nedokázala. Sklopil jsem provinile hlavu. Vždyť se ji snažím chránit! Mé prsty vyhladaly lem povlečení a začaly si nervózně pohrávat se zipem. Nepřipouštěl jsem si to, ale ve skutečnosti jsem nechtěl slyšet její odpověď.

"Nebrala jsem to vážně." Profesionálně chladný tón bez emocí, žádný pohyb naznačující opak, a přece jsem věděl, že ji to mrzí. Doufala, že to bude jinak, doufala... V co vlastně?

"Fajn..," odmlčel jsem se. Rozhovor nabral napjatou atmosféru. Natáhla ke mne zmrzačenou ruku. Prsty byly pokřivené, kůže nelidsky znetvořená. Lehce mi nadzvedla bradu. První pohled patřil jizvám, jimiž měla poseté celé paže.

"Andrewe," použila celý tvar mého jména, "víš to ty, vím to i já. Co po tobě chtějí?" Nechápal jsem. Jak se to dozvěděla?

"Jak, jak-"

"Včera mi vyhrožovali podruhé. Není to jenom tvůj boj," objala si ruce.

"Je. Mohli-mohli by vám něco udělat," přikrčil jsem se, ač nechtíc.

"Kluky nemyslím. Jsem v tom s tebou."

"Ne!"

"Ano. Mám s tím větší spojitost, než si myslíš," povzdechla si.

"Nechápu jakou," zamručel jsem uraženě. Nemá, nemůže!

"Nikdo by takovou nechtěl," šeptla.

"Běž pryč." Vzhlédla. Srdce mne prosilo, ať to nedělám. "Vypadni!" zařval jsem. Ladně se zvedla a odešla ke dveřím.

"Nejsi na to sám," dodala ještě, než se za ní zaklaply dveře. Omámeně jsem na ně zíral. Svědomí mne chválilo, zatímco srdce usedavě plakalo.

"Proč to nemůže být jednodušší?" vzlykl jsem. Hotelový pokoj působil najednou zpustle. Neměl jsem na ni křičet.

Je to tak lepší.

Opravdu? Lžu sám sobě. Copak ji můžu chránit před něčím, s čím má spojitost? Zavřel jsem oči. V tuhle chvíli jsem toužil po samotě.

Ale někdo zaklepal na dveře.

~*~*~

:) Už nevím, co k tomu říct :) Snad jenom děkuju, všem, kteří se dočetli až sem a možná i dál :D

~*Wewerka*~