Fear Of The Dark [BVB-FF-CZ]

16.

"A já vám opakuju, že žádost byla před delší dobou!" zuřivě jsem gestikulovala v kanceláři Petera Starkela. Tony stál u dveří a raději neříkal nic. Věděl ve kterých chvílích se se mnou nedá rozumně mluvit. Tohle byla jedna z nich.

"Ano, ale nebyla odvolána." Prezident Vládního systému pro ochranu důležitých osob seděl naproti mně v křesle, zcela klidný. Pohled na mne ho spíše rozesmíval, místo aby ho přiměl vážně uvažovat nad danou situací.

"Tak ji odvolávám teď!" třískla jsem vztekle do mahagonové desky stolu. Použila jsem větší sílu, než jsem měla původně v plánu, proto dřevo zasténalo pod úderem. Objevila se menší prasklinka. Peter na to hleděl jako u vytržení.

"To nejde, je to proti pravidlům," prsknul mi do obličeje. Znechuceně jsem si setřela slinu, jež mi přistála na tváři. Z očí mi šlehaly blesky.

"Na pravidla kašlu. Chci zpátky. Hned teď."

"Odvést," mávl rukou na Tonyho. Sehnul se nad prasklinkou a pečlivě ji zkoumal. Lapala jsem po dechu. Takhle sprostě mě vyhodit! Tony mne chytil za paži. Vytrhla jsem se.

"Slyšel jste? Nemůžete mne jen tak sebrat!" Můj 'kamarád' mne už ale zase táhl ke dveřím.

Starkel vzhlédl zpoza obloučkových obrouček brýlí posazených na špičce nosu. "My? Můžeme," ujistil mne s klidem. Sledoval, jak mne Tony vyhazuje ven.

"Ty parchante!" zařvala jsem na rozloučenou. Vzápětí jsem ale byla stržena k zemi.

"Uvědomuješ si, co děláš?!" řval na mne.

"Já? Uklidni se, Antony!" oplácela jsem mu stejnou měrou.

"Ne asi, ta zeď za tebou. Víš že sis možná podepsala likvidační list? Spokojená?" zamračil se.

"Tak ať. Řekni mi jeden důvod proč ne?" Hleděla jsem mu zpříma do očí. Nechápal. "Normální život žít nemůžu a jedinej, s kým jsem měla alespoň šťastnou náhražku, byl Andy," šeptla jsem. Opravdu to bylo nahlas? Nevěřila bych, že to někdy řeknu.

"Fajn. Když už ti člověk, kterej při tobě stojí od začátku nestačí jako důvod žít, tak prosím. Já se vnucovat nebudu!" zatnul pěsti.

"Fajn." Byla jsem naštvaná.

"Fajn!" A on zřejmě také. Odcházel.

Pokaždé jsme se rozcházeli v dobrém. Ale dneska to vážně nevyšlo.

Vstala jsem ze země a odebrala se do svého pokoje. Zrovna ve dveřích mi přišla textovka.

'Kam jsi zmizela?:( Říkal jsem ti, ať na mě počkáš:/ -Andy'

'Promiň:( Odvolali mě...'

Nemusela jsem čekat na odpověď. Ve vteřině mi zvonil telefon. Příchozí hovor. Kdo volá? Andy.

"Cože tě?" zděšení v pokoncertním chrapláku bylo patrné i přes elektroniku.

"Odvolali," smutně jsem si sedla na postel. Šum v pozadí zničehonic ustal. Rozeznala jsem Jake-a, jak se na něco ptá.

"Že to není pravda. Janey!' zakňučel Andy. 'Já tě tady potřebuju.' Povzdechla jsem si.

"Andie..," protáhla jsem koncovku jeho jména. "Já tady taky nechci bejt. Ale neboj, vrátím se brzo zpátky." Upřímně, nevěděla jsem, kde se ve mně vzala taková jistota. V mém případě nešlo o to, kdy se vrátím, ale jestli vůbec. Neměla jsem žádnou oporu v celém systému, jelikož i Tonyho jsem naštvala. Jestli mě budou chtít zabít, nic s tím neudělám.

'Hlavně... Hlavně ať jsi v pořádku. Nechtějí ti nic udělat, že ne?'

Nadechla jsem se nahlas. Nic nevím. Nemůžu mu nic slíbit. "Ne, snad ne," řekla jsem optimisticky.

'Budu ti volat. Pořád!'

"Dobře," pousmála jsem se. Dveře pokoje se najednou rozletěly. Stálo v nich několik agentů, což tady nebylo nic neobvyklého. Zajímalo mě ale, co dělají teď v mém pokoji!

'A co dě-'

"Andýsku musím končit," přerušila jsem ho rychle. "Pak ti zavolám," típla jsem hovor.

"Vlkodlak #6078614?" Na tohle oslovení začínám být pomalu, ale jistě alergická. Mám jméno, chtělo se mi křičet. Po tom, co mi kluci říkali jenom tak... Zavzpomínala jsem na doby, kdy mi bylo jedno, jak mne nazvou. Ty jsou ale nenapravitelně pryč.

"No?" houkla jsem otráveně. Ve skutečnosti mi cvakala zadnice hrůzou. Je možné, aby byl příkaz likvidace jedince vyřízen a zrealizován takhle rychle?

"Máte návštěvu." Oddechla jsem si a vydala se s nimi dolů do návštěvních cel. Pak mi to ale došlo. Kdo by mě chtěl navštěvovat? Black Veil Brides se o mém odvolání dozvěděli před pár minutama a je nemožné, aby se dostali z koncertu sem, když navíc ani neví, kde se sídlo VSODO nachází. Tony tady pracuje, nemá důvod scházet se oficiálně. A nikdo jiný mne nenapadá.

Zavedli mne k cele s číslem dvě. Další věc, která mě napadá - proč taková ostraha? Zůstali ale venku, bezpečně za ocelovými postříbřenými mřížemi. Ikdyž to je jen taková sentimentální rarita. Vlkodlakům totiž stříbro nevadí. Absolutně.

Cvakl zámek. Lehce mě to vyděsilo. Třeba mne nakonec opravdu odprásknou, chtějí se jenom pojistit, abych jim nedělala potíže například útěkem. Všechny obavy se rozplynuly ve chvíli, kdy ze stínu kouta vystoupila postava může. Nebyl mi ničím povědomý, až na pach. Zelená kostkovaná košile, modré džíny s dírou na koleni. Krátce sestříhané vlasy, uhrančivé oči a nesčetná tetování, která se táhla po veškerých odhalených místech, kromě obličeje. Propaloval mne pohledem. Přišlo mi to tak důvěrně známé, a děsilo mne to víc než cokoliv jiného. Mráz mi přebíhal záda.

"Tak se zase setkáváme, dívenko," promluvil konečně. Udělalo se mi strašně zle, zatoužila jsem po Andyho bezpečném objetí. To přece nemůže být pravda!

~*~*~

Pac a pusu :D Zase se mi to povedlo useknout tak blbě, jak jen to šlo :D Ale mám na vás anketu - kdopak Jane asi přišel navštívit? :)

~*Wewerka*~