Fear Of The Dark [BVB-FF-CZ]

17.

~* FLASHBACK *~

"Tak se zase setkáváme, dívenko," promluvil konečně. Udělalo se mi strašně zle, zatoužila jsem po Andyho bezpečném objetí. To přece nemůže být pravda!

~* KONEC FLASHBACKU *~

"Ne," zavrtěla jsem rázně hlavou. "Ty jsi mrtvý." Pomalu vztáhl ruku ke svému rameni a viditelně se štípl.

"Nepřipadám si tak," pokrčil rameny. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Vždyť... Vždyť nebyl ve výběru, vůbec by neměl dýchat.

"Já to nechápu. Jak?" V očích se mi zrcadlila nepřímá otázka.

"Po tom, co skončil výběr a ty jsi mohla dál žít, nás zavedli do ohrady," podíval se mi do očí. Paměť mi okamžitě vyobrazila nejnapjatější okamžiky z venkovní arény, které všichni říkali 'ohrada'. Zalesněné prostranství s mýtinami bylo jako stvořené ke zkoušce přežití. "Prostě nás tam nechali. Jenže ne samotné, jak jsme si po pár hodinách mysleli." Odmlčel se, jakoby měl problém zformulovat slova.

"Co tam bylo?" Věděla jsem, že na akademii byli schopni vytvořit cokoliv. A to mě děsilo. Neustále.

"Vlci... Všichni, kdo ztratili lidskou podstatu," zašeptal. Zavřela jsem oči. S těmihle stvořeními jsem se setkala pouze jednou, a stačilo mi to.

~* FLASHBACK *~

"Co to sakra bylo?" šeptala jsem. Leželi jsme s Rodem přitisklí ke stěně jeskyně. Dneska nás vypustili do ohrady bez úkolů, naším cílem bylo přežít. Zrovna před chvílí se nám to ale snažilo pár chlupatých mazlíčků překazit.

"Vlci. Bývalí vlkodlaci." Šokovaně jsem natočila hlavu.

"Zatracenci? Vždyť nám tvrdí, že je rovnou odstraňují!"

"Chováš se, jako kdybys tady byla poprvé. Nic není takový, jaký by mělo bejt. Oni jsou schopní všeho," zavrčel.

Pokračování rozhovoru ale přerušilo nepřirozené zavytí, nebezpečně blízko naší polohy. Oba jsme se na sebe naráz podívali. V dalším vteřině už ven vyběhli dva vlkodlaci.

~* KONEC FLASHBACKU *~

"Všechny zabili. A já už měl namále. Ale oni mě našli," pokračoval Robbin.

"Kdo jsou oni?"

"Nedotknutelní," pousmál se. "Dali mě dohromady. Vypracoval jsem se na vysokou pozici v celém systému."

"Pochval se, no. Nikdo jinej to totiž neudělá," neodpustila jsem si ironickou poznámku. Shlédl na mne ze své výšky vražedným pohledem, přísahám, že kdyby to fungovalo, jsem na místě mrtvá.

"Drzá jako předtím," začal mne obcházet v malém kruhu. "Vůbec ses nezměnila. Stejné vlasy, stejné oči, stejný sarkasmus a stejně nepoučitelná. Copak nevíš, že dráždit hada bosou nohou není bezpečné?"

"Riskovala jsem vždycky. Nesnaž se mě přesvědčit o opaku."

"To nemám v plánu. Jenom jsem chtěl konečně znovu vidět, jak trpíš," ďábelský smích se v kovové místnosti rozléhal a posměšná ozvěna opakovala těch pár slov jako nějakou mantru. Z oka si našla cestu zbloudilá slza, která se teď kutálela po mé levé tváři. Neměla by tam být. Ale všechno, čemu jsem věřila, že už mne nepotká a nebudu tomu muset čelit, se znovu vrátilo, živé a poháněné krutou nenávistí. Základ mé bezcitnosti, strojivě naučené bezchybnosti, se teď sesypal jako domeček z karet. Každá myšlenka, jež mne dělala silnější se nyní vracela, s úkolem zničit mé nitro. Nevědomky jsem si objala paže. Prsty mi lehce jezdily po vystouplých jizvách od žiletky, které nikdy nedostatly šanci ani čas se hezky zahojit. Navždycky budou zdobit mou kůži jako symbol neskutečně velké fyzické bolesti, kterou způsobil on.

"Znovu," hlesla jsem. Na víc slov už jsem nenašla síly, stačilo mi držet se na nohou. Nebylo nic, co bych teď chtěla slyšet. Využil mých slabostí, zvládal to tenkrát, tak proč ne dnes? Přistoupil k mému levému rameni, pravou rukou se ho zlehka dotýkal, zatímco tou levou setřel kapku slané tekutiny.

"Víš, zatímco ty jsi zavřená tady a čekáš na smrt, Andrew je venku téměř sám," šeptal mi do ucha. Modlila jsem se, aby se rozplynul, ale nestalo se tak.

"Má ochránce."

"To ano, ale ten ho neubrání věčně. To bys zvládla jenom ty!" hněvivě ode mě odstoupil. "Když mi přidělili tenhle případ, radoval jsem se. Dostal jsem šanci se ti odplatit. Smrtí," dodal. "Ikdyž hlavním cílem bylo získat to jeho tetování." Zamžikala jsem. Tetování? Nestihla jsem se zeptat, protože Robbin pokračoval ve své replice. "Jenže ty jsi byla velký problém. Miluješ ho, udělala bys pro něj cokoliv. A proto bys ho vydržela věčně strážit." Vztekle zavrtěl hlavou. "Ani nevíš kolik práce mi dalo zařídit přijatelnost tý žádosti. Hrálo mi to do karet, když jsi chtěla pryč," zase se škodolibě usmíval.

"Ale jaktože tě tady nechají, v sídle..?" nechápala jsem.

"Řekněme, že s námi nechtějí rozpoutat válku. Protože ztráty na vaší straně by nebyly ani z poloviny tak nízké jako na té naší."

Nenáviděla jsem ho. Nenáviděla jsem, když měl něco, čím zvládl triumfovat. Nenáviděla jsem ho za to, že dokázal přežít. Za to, že tu teď stál přede mnou a znovu mne dokázal zastrašit. Jak prosté to bylo.

"Jane!" Výkřik prořízl ticho. Zprvu jsem mu nevěnovala pozornost. Zůstala jsem stát uprostřed místnosti zády k východu z cely, aniž bych se pohnula. Dál jsem nevěřícně koukla do temného rohu, z kterého se na mne šklebil ten vrah. Vrah, řvala jsem vevnitř. Bezúčelně.

"Janey!" ozvalo se znovu. Nenalhávala jsem si to. Mříže tiše zaskřípaly pod náporem váhy. Pomalu jsem se otočila. Na pantech visel Tony. Když spatřil mé oči, vyděsil se. Začal něco blekotat, já ho ale nevnímala.

"Chci pryč," šeptala jsem nezúčastněně. Přikývl a začal domlouvat s agenty můj odchod.

"Nezapomeň, nemá žádnou ochranu. Nemá tam tebe," zašeptal mi Robbin do ucha naposledy. Odstoupil a bavil se, když mne Tony odváděl. Žaludek jsem měla scvrklý na velikost hrášku. Co bylo ale horší, že se mi znovu před očima zjevovaly noční můry. Netrápily mne hodně dlouho, přesto stačil jediný zvukový vjem, znovu slyšet jeho hlas, a já byla jako to malé štěně vystavované každodenním pokusům o zabití.

"V pokoji na tebe někdo čeká," zamumlal Tony. Zavřela jsem oči. Nechci. Nechci žádné návštěvy, žádné žijící vrahy, kterých se panicky bojím, ani žádné můry, nebo strach, že zabijí někoho, koho miluju.

Právě sis to přiznala, Janey. Ty ho miluješ.

Tohle rozhodně není tvůj šťastný život.

~*~*~

Já... Já nevím :) Tenhle díl je prostě...návštěvový :D Ne, opravdu, začínám si připadat zvláštně :) Má cenu psát dál? :)

~*Wewerka*~