Na ulici se z nebe snášel prudký déšť, blesky ozařovaly temné ulice a to vše za doprovodu hromů. Nikde nebylo živé duše, pouliční světla nesvítili, v domech bylo temno, všichni spali. V nedalekém zámku zrovna s loučí procházel strážný, kolem hlavní brány. Někdo zaklepal na bránu a když strážný otevřel uviděl tam dívku v otrhaných šatech a na sobě měla modřiny a škrábance. Ihned jak dívka spatřila záchranu padla únavou. Strážný ji zachytil a ihned ji donesl do nemocničního oddělení na zámku.
Vzbudila se a u její postele stál nějaký muž jehož neznala. ,, Kdo jsi ?" Zeptala se dívka. ,,Já jsem korunní princ tohoto království, ale otázka je, kdo jsi ty?" řekl muž ona jen sklopila hlavu a smutně pronesla ,, Neuvěříte mi výsosti, když vám řeknu, kdo jsem , ale mohu vás ujistit, že jsem přišla v míru. To se ale nedá říct i o králi sousedního království, jež včera se svou družinou dorazil na zdejší hranice, a i když bych ráda věřila, že ho má přítomnost v zámku zadrží není to tak. On si mě najde všude." On na ni vykulil oči ,,Takže jste trestancem , psancem či snad odsouzencem?" otázal se dívky. ,,Nejsem ani jedním, ovšem dá se říct že jsem příbuzná, toho jemuž jsem utekla. Nechci vás ohrozit a proto bude lepší ,když mne vydáte, až sem dorazí" odvětila sklesle dívka, ,,V jakém jste s ním příbuzenském vztahu?" ,povzdechla si. ,,Jsem jeho dlouho ztracená dcera, když jsem byla ještě dítě, matka mne odnesla pryč od toho tyrana, ale když se dostala na hranice, chytli ji a odvedli k jejímu manželovi, mě zavřel uvnitř zámku a matku zabil. Lidem tvrdil že ho manželka opustila a dceru vzala s sebou." odpověděla, v tom do místnosti vtrhli muži ,,Ale, ale, ale kohopak to tu máme, Rose má jediná dcera a korunní princ zdejší země, Erik nemýlím-li se." řekl její otec a ona se jen otřásla ,dobrovolně se zvedla a zamířila ke svému otci. On ji vzal za vlasy a táhl ji za ně.
,,Prosím! Ne dost! Prosím já už neuteču, zůstanu tu s tebou, jen už toho nech, prosím!" Její otec ji mučil za to, že mu jeho malá děvka utekla, ubližoval jí i jiným lidem a to ho naplňovalo, miloval, když někdo trpěl. S poslední ránou bičem se rozlehl místností křik, dívka byla zesláblá a nemohla se hnout (byla svázaná) a dýchala mělce, omdlela do věčného spánku z nějž se už nikdy neprobudila.
