Mikey [CZ]

8.

V minulé části:

Ten někdo ke mě přiběhl. Byla to Darlin. Vypadala vylekaně. Možná jsem jí měl říct o tom, že mám každodenní výpadky. A že v těch vzpomínkách je v hlavní roli ona.
,,Neboj.." zašeptala a pohladila mě po tváři. ,, ..budeš v pořádku." Vykulil jsem oči. Vždyť jsem v pořádku! ,,Odvezte ho k doktorovi! IHNED!!" zařval z druhého konce chodby nejspíš nějakej dokor.

A nebo snad ne?

--

Z pohledu Darlin

Všechno se tak rychle seběhlo. Ani né před dvěma hodinama jsem s Mikeym seděla v pokoji a vyprávěla mu o nás, o tom jak jsem se poznali. Překvapilo mě, že to chtěl vědět. Myslela jsem si, že si bude chtít na všechno vzpomenout sám. Přece jen je občas tvrdohlavý.

Auto se prudce zastavilo a já se bouchla do hlavy. Chytla jsem se za ní a věnovala mámě nemilý pohled. To bolelo. Právě jsme na cestě za babičkou. Kdybych za ní nemusela jet, ještě teď bych seděla u Mikeyho postele a čekala až se probudí. Ne, že bych ji neměla ráda, naopak, ale Mikey je prostě Mikey. Klidně bych tam strávila hodiny, noci, týdny dokud by se neprobral z hlubokého spánku. Ale já tam nejsem. Nejsem u něj, nedržím ho za ruku a nečekám na jeho probuzení. Vlastně ani nevím, co mu je. Odvezli ho do nějaké ordinace. Celou cestu se snažím zahnat pomyšlení na to, že jsem ho tam nechala samotnýho. Vůbec se mi to nedaří, nečekaně.

,,Zlatíčko, co je ti? Tváříš se jako by jsi spatřila ducha. Je tu něco, co bych měla vědět?" Probrala jsem se z nekonečného přemýšlení a podívala se na mamku. ,,Né, jsem v pořádku mami. Jen jsem si vzpomněla na tátu.." Lež. Musela jsem lhát. Musela jsem zmínit tátu, to je jediné téma, ke kterému nemá připomínky. Nemůžu jí přece říct o Mikeym. To je vyloučeno. Ona by byla klidně schopná otočit volat o 360° a zajet za ním. Bez ohledu na to, že teď nejspíš leží bezmocně na jeho posteli a po probuzení očekává alespoň moji přítomnost. I když mi zatajil, že má každodenní bolestivé výpadky, i tak bych se mu nejradši hodila kolem krku a už ho nepustila.

,,Ach tak. Darlínko moje," chytla mě na okamžik za ruku. ,,nemusíš se bát, ten už se k nám nepřiblíží. Nikdy." řekla milým hlasem. Nesnáším, když mi říká Darlínko, zní to tak dětinsky. Dala jsem oči v sloup a radši nic neřekla. Jen jsem se na ní falešně usmála a dál sledovala slunečnou krajinu nádherného San Francisca.

--

,,Babi?" oslovila jsem ji a pomalu vcházela do obýváku. Spatřila jsem jí v křesle s dekou na klíně a zapnutou televizí. Úplně se změnila. Má víc vrásek a míň vlasů. Naposledy co jsem jí viděla, dokázala ještě upéct ty nejchutnější buchty na světě. Vždycky jsem jich spořádala nejmíň osm. Uměla tak výborně vařit a péct. Teď se obavám, že si na mě už vůbec nevzpomíná.

,,Kdo jste?" promluvila na mě skřípavým hlasem. Přesně jak jsem očekávala. Vzala jsem jí za ruku. ,,Babi, to jsem já. Darlin. Tvoje vnučka." Chvíli na mě koukala svýma světle modrýma očima. Zmateně jsem se podívala na mámu stojící opodál. Vzpomíná si na mě?

,,Darlin? Ta moje malá Darlin? Ty jsi mi ale vyrostla!" oči se mi zvětšily o tak 5 čísel. Radostí jsem ji objala, opatrně samozřejmě. ,,Babi! Bála jsem si, že si mě nepamatuješ!" ,,Jak bych mohla zapomenout na moji malinkatou Darlin!" Jsem tak štastná, že na mě nezapomněla. U další milovaný osoby bych to nepřežila.

,,Dala by sis čaj, babi?" odtáhla jsem se a zeptala se jí. ,,Samozřejmě, děkuji ti holčičko." Věnovala jsem jí jeden velký upřímný úsměv a namířila si to ke kuchyni. ,,Chceš taky?" prohodila jsem ještě předtím než jsem mamku stojící u dveří minula. ,,Ano. A pamatuj, jenom jednu lžičku cukru." zvedla ukazováček. ,,Joo.." znuděně jsem odpověděla a pokroutila nad ní hlavou. Říká mi to snad po padesátý. Opakuje to vždycky když jí jdu uvařit čaj. Dělá jako by jsem byla zapomnětlivá, což podlě mě rozhodně nejsem.