Mikey [CZ]

4.

Část věnuji zuzistories ♥ Jsem tak šťastná, že se ti zrovna moje story líbí! Jsi úžasná pisatelka, jeden z mých vzorů!

--

V minulé části:

,,Takže budu muset chodit k zasranýmu psychiatrovi?" zachraptěl jsem. Byl jsem tak nasranej. Nasranej.

--

Z pohledu Mickeyho

Nemůžu tomu uvěřit. Vážně jsem s tou léčbou souhlasil. Nejradši bych skočil k nejbližší zdi a tloukl do ní hlavou. ,,Pitomče." zašeptalo moje svědomí. Okay, asi jsem spíš měl všechno vzdát a začít znovu žít. Tímhle jsem si jen přidal víc dní, které tady budu muset strávit. Unaveně jsem se vlekl nemocniční chodbou. Vlastně kulhal. Už je to taková doba, co jsem nechodil. Vždycky, když jsem si třeba chtěl dojít na záchod, přiběhla sestřička a pomohla mi na vozík. Dokonce mě i na ten záchod zavezla. Nemyslím si, že jsem na tom tak zle, ujít pár metrů zvládne i deseti měsíční batole. Nohu mám sice v sádře, ale berle jsem odmítl. Hlídají mě tu jako neposlušnýho psa.

,,Kam to jdete? Doktor má ordinaci zde." Strnul jsem na místě a s povytáhnutým obočím se koukl na mladou sestřičku. ,,Mám tam jít s vámi nebo to zvládnete sám?" ,,Sem snad děcko?!" vyštekl jsem na ní. Už mi ta přehnaná starostlivost leze krkem. Uraženě se na mě naposled podívala a odešla. Zaťukal jsem na dveře a čekal na jejich otevření.

,,Vy musíte být Mike Harrison! Jonathan Plow, těší mě." Promluvil na mě asi o 10 let starší chlápek. Jen jsem se ušklíbl a potřásl si s ním rukou. Vešel jsem dovnitř a sedl si na připravené lehátko. Tolikrát jsem si říkal, že se nikdy nechci dostat na místo jako je toto. A teď jsem tu. Polosedím pololežím na překvapivě měkké kožené pohovce. U psychologa. Co to se mnou je? ,,Uteč odtuď. Hned!" křičel na mě můj rozum, ale já se ani nehnul.

,,Takže pro začátek bych od vás rád viděl spolupráci. Byl bych rád, kdyby jste mi řekl všechno, co si z vašeho života před nehodou pamatujete." Po celý čas se mi zpříma koukal do očí a já ani nepíp. Nevěděl jsem co mu říct. Že můj otec byl a pořád je hroznej kretén? Že na mě vždycky sral? Že jsem měl konečně bezstarostnej život, kterej si teď ani nepamatuju? Važně skvělý. Na to jsem neměl žaludek.

,,Ehmm.." odkašlal si. ,,Dobře vidím, že ta spolupráce trošku pokulhává. Vím, že je pro vás poněkud "ponižující" chodit k psychologovi," ukázal na sebe "ale berte na vědomí, že vám chci jen pomoct. Myslím si, že jste silný člověk, ale bez odezvy se nikam nehneme. Nechci vás hnát, přestože jakmile se mi svěříte, bude pro vás všechno mnohem snažší." Sklopil jsem pohled. ,,Dobře." zabručel jsem. Na tváři se mu na minisekundu zjevil vítězoslavný úsměv.

Z pohledu Darlin

Jako každý den jsem únavou ulehla na postel. Ta škola mi dává tak zabrat. Naštěstí, že už je pátek. Konečně můžu dneska někam vyrazit a nestarat se o čas. Blíží se zkoušky na nečisto a já jsem z toho dost nervózní. Nejsem šprtka, ale na učení zas tak nekašlu. Chci odmaturovat a založit si vlastní firmu. Ano, kráčím v máminých šlépějích. Ne proto, aby jsem pak zdědila její firmu a byla úspěšná jen díky ní. Móda mě neskutečně baví a představa, že bych vedla firmu s oblečením mě vždycky zahřeje u srdce.

,,...my face above the water. My feet can't tough the groud, touch the ground, and it feels like I can see the sands on the horizon. Everytime you are not around.." ozval se první verš písničky od Mr. Probze. Převalila jsem se a z kabelky vytáhla mobil. Nebyl to nikdo jiný než Poppy. Moje nejlepší kamarádka, jak by řekla máma "už od plenek". Bohužel se odstěhovala na místo, které je daleko tak 2 hodiny cesty ode mě, takže se můžeme vídat maximálně 2x za týden.