Mikey [CZ]

6.

Část věnuji Janiiee, úžasný pisatelce a jedné z mých vzorů!:3 Nedokážeš si představit jakou mám radost, že se ti moje story líbí!♥😘

--

V minulé části:

Otočil jsem se k posteli a chtěl si znovu lehnout, kdyby mi v tom nezabránil člověk stojící u okna. Co tady vůbec dělá? zeptal jsem se sám sebe a dál strnule stál na místě. V jedné ruce držel telefon a v druhé nápis 'Brzy se uzdrav'. Vyjeveně jsem se na něj podíval.

,,Tati?"

--

Z pohledu Mikeyho

,,Synu!" vyjekl a vydal se mým směrem. Udělal jsem krok vzad. ,,Co tu chceš?" ,,To se ani nemůžu přijít navštívit mýho nemocnýho syna?" Cože? Co to mele za sračky? ,,Děláš si ze mě srandu? Nezajímáš se o mě! Jenom mi posíláš peníze, abych neskončil někde na ulici a nedělal ti ostudu!" ,,To vůbec není pravda!" rychle namítl. Věděl jsem, že to jen hraje. ,,Nesnaž se mě přesvědčit o opaku." řekl jsem. Mlčel. Odfkl jsem si a přemístil se do postele. Z toho všeho nemám náladu ani sílu na hádání s otcem. Zvedl jsem pohled k jeho obličeji. Pořád mlčel. Nechápavě jsem se na něj podíval. ,,Budeš tu pořád stát a nebo konečně vypadneš?" Sarkasticky se zasmál.

,,Jsi jako tvoje matka-" Přerušil jsem ho než stihl říct něco čím by mě dokázal vyvézt z míry. ,,Nepleť jí do toho! Nemá s tímhle nic společného." Znovu se krátce zasmál a pokroutil hlavou. Co mu sakra je? Vzal si něco, že se pořád tak blbě směje? ,,Stejně naivní. Když teda říkáš, že mi o tebe nezáleží, proč bych tu stál a držel ten přiblblej nápis?" ,,Co já vim. Protože ode mě něco chceš?" Ušklíbl se a třemi kroky se přiblížil blíž k lůžku. Naklonil se k mýmu obličeji. ,,Od tebe? To těžko. Jsi nemocnej, čím bys mi tak pomohl?" Znechuceně jsem se odvrátil. Nejradši bych mu jednu vrazil na ten jeho hnusnej obličej. Ano, teď už ho 100% nesnášim.

,,Vlastně bych jednu prosbu měl." promluvil do dvaceti sekundového ticha a konečně se vzdálil dál ode mě. ,,Cokoliv, abych tě už nikdy nemusel vidět." Ignoroval moji kousavou poznámku a tu rádoby "jeho" ceduli odložil na stůl. Přejížděl prstem po skleněné desce. Naléhavě jsem na něj zíral s otazníkama v očích. 'Tak už mluv' řekl jsem mu v duchu, i když jsem věděl, že moji prosbu neuslyší.

,,Tak už mi konečně řekneš, co chceš? Mám i lepší věci na práci." ,,Jsi tak netrpělivý chlapče. Na všechno se musí pomalu." řekl a odmlčel se. Ucítil jsem, jak se mi pravá ruka automaticky zatnula v pěst. Druhou jsem si flustrovaně prohlábl vlasy.

,,Chci, aby si společně se mnou jel na konferenci do New Yorku. Řekl jsem médiím, že po mě firmu v mých 90 letech zdědíš." ,,Blázníš? Sotva s tebou dokážu zůstat v jedné místnosti dýl než 10 minut. Myslíš si, že těch několik hodin v letadle s tebou vydržím? Navíc, tvoji firmu nechci. Strč si jí do prdele. Nechápu, proč byc s tebou vůbec musel jet." Pobaveně mě sledoval jak se rozčiluju. Mě to vtipný nepřišlo.

,,Posloužíš jako živý důkaz." ,,Živý důkaz k čemu? Že jsi přivedl na svět syna, kterej ti není ani trošku podobnej a za svýho otce se stydí?" Nadechl jsem se a v duchu se zaradoval. Jeho uražený výraz byl k nezaplacení. ,,A co když nebudu chtít jet? Co pak? Svážeš mě a odvezeš někam do prdele světa? Z nemocnice mě stejně nepustí." ještě jsem namítl tu nejchabší výmluvu.

,,Jestli nepojedeš, nechám tvůj byt prodat a vlastnoručně se postarám o to, aby jsi nedostal žádné zaměstnání v státech. Skončíš na ulici. Žádný prachy, žádná práce. Schniješ pod mostem, jestli mě neposlechneš. Jedinej, kdo by ti pak mohl pomoct, bych byl já. A myslíš si, že po takové zradě by jsem ti pomohl? Leda ve snu." Vyjevěně jsem na něj civěl. Cože to? To je takovej neuvěřitelnej- ,,Uklidni se, nemá cenu být tak sprostej. Buď v klidu." přerušilo mě moje malé duchovní já. To se ti lehko říká. Tobě nehrozí, že skončíš jako bezďák na ulici. ,,Žiju uvnitř tebe, takže vlastně jo." Co to doprčic dělám? Zase se bavím sám se sebou. Bože.