Mikey [CZ]

9.

V minulé části:

S žuchnutím jsem se posadil na lavičku. Tohle mi chybělo. Čerstvý vzduch a svoboda. Jen tak si pláchnout. Bezstarostně sedět a pozorovat věci kolem. Hodit všechny trable za hlavu. Prostě zdrhnout ode všeho. A jen relax. Jo, to jsem já.

To jsem přesně já.

--

Z pohledu Darlin

,,Právě jsme si s babičkou povídaly o tobě a tvým milostným životě. Máš někoho?" vyhrkla na mě máma. Překvapeně jsem vykulila oči.

,,Cože?" řekla jsem, možná až moc vysokým hlasem.

,,Slyšela jsi." ušklíbla se a uskrla si čaje.

,,Nechápu proč tě to.. teda VÁS zajímá, ale můžu vás ujistit, že ne." Máma se na mě významně podívala a babička? Ta radši nic neříkala. Díky bohu.

Když jsem si byla jistá, že se mě máti radši na nic už nezeptá, obešla jsem gauč, prošla do kuchyně a sedla si na židli. Nemám ráda, když se téma točí kolem mě. Vytáhla jsem mobil z kapsy a zkontrolovala čas. 10:00am.

Co asi teď dělá Mikey?

Z pohledu Mikeyho

Právě jsem pozoroval jedno nemocné děcko jak se kutálí po trávě a hlasitě se směje i přes to, že ho postihlo takové neštěstí. Fascinovalo mě, jak byl plnej života. Usmíval jsem se a dál ho pozoroval. Taky bych chtěl být takovej. Mít schopnost zapomenout na veškerý problémy. Myslel jsem si, že kdy uteču a alespoň 15 minut strávím na čestvým vzduchu, pročistím si hlavu a budu v pohodě. Takhle jsem to dřív dělával a vždycky to pomohlo, ale dnes..

,,Pane Harrisone?!" křikl na mě kdosi a porušil tím proud mých myšlenek. Pokrčil jsem obočí a podíval se směrem doleva.

,,Doprdele!" potichu jsem zaklel a schoval si hlavu do dlaní. ,,Nenenene." šeptal jsem si pro sebe a modlil se, aby sem nepřišel. Gosh, doufal jsem, že na moje zmizení přijde pozdějc.

,,Jak si dovolujete jen tak opustit pokoj? Víte vy vůbec jak dlouho jsem vás hledal? Na tohle nemáte právo!" spustil na mě.

,,Mám!" vykřikl jsem. V tu chvíli mi byla úplně jedno všechna ta pozornost od ostatních. Už si nenechám pořád rozkazovat.

,,Nemáte žádný právo mi všechno zakazovat! Nejsem váš poskok! Můžu si dělat co chci! Líbilo by se vám, kdyby jsem vás například celých 7 dní držel v malém pokoji a jednou za den vám na 5 minut vyvětral? Ne! Tak mě sakra nechte žít!" vyprskl jsem a sledoval Mülerův výraz. Nepoznával jsem se, byl ze mě úplně někdo jiný.

,, Mmm.. Uklidněte se pros-" skočil jsem mu do řeči.

,,Držte hubu!" křikl jsem znovu a naštvaně odkulhal. Ignoroval jsem ho i překvapené výrazy ostatních. Dorazil jsem do svýho pokoje a lehl si na postel. Proč jsem musel zrovna takovýho doktora schytat já?

Jako na zavolanou mě začala šíleně bolet hlava. Sakra, ne! Teď ne! Chytl jsem se za hlavu a bolestně jsem zasyčel. Křečovitě jsem se svíjel jako housenka. Kdy už tohle přestane?!

,,Ty to nechápeš!" vykřikla a dala se na útěk ode mně. Vyděšeně jsem se na ni díval.

,,Ne, to není pravda!" zařval jsem, i když mě určitě neměla možnost slyšet a vyběhl za ní. Po chvilce jsem ji doběhl. Chytl jsem ji za zápěstí a přitáhl si ji k sobě. Cukala se, ale moje silné ruce ji nedaly možnost utéct.

,,Pusť mě!"  sykla.

,,Nikdy. Darlin.. Promiň, okay? Promiň, promiň, promiň. Jsem kretén. Darlin jsi moje všechno. Omlouvám se a už nikdy se to nestane." zašeptal jsem. Je to poprvé co se hádáme. Nejsem z toho nadšenej. Ničí mě to.