Úplněk v Nás {Moon in Us}

4. Tváří v tvář

Na fotce je Thea ve vlčí podobě.

Klec se zastavila... Byla jsem zmatená a hodně jsem to dávala najevo: „Nicku!! Hej prosím!!! Kde to jsem?!! Pusťte mě ven!! Ico!!! Hej prosím!!" Moje zoufalé volání mi ale stejně nijak nepomohlo... „Sklapni, Shiftre!!!" zařval na mě někdo, a já ho poslechla... Bála jsem se... Nevěděla jsem, co mi je schopen udělat!
„Pokud budeš spolupracovat a řekneš to, co chci, možná přežiješ, tak si to rozmysli!!!!" zakřičel jízlivý hlas. „Možná?! To ty bysis měl rozmyslet co říkáš!! Co chceš jako slyšet?! To jak máš krásný obličej?!! Vždyť se ho očvidně stydíš i ukázat!!!" ani nevím kde se ve mně ta kuráž vzala.
„Pěkně drzá!!!!!" zakřičel a vší silou práskl něčím kovovým o moji klec. Strašně jsem se lekla... Bylo to z ničeho nic... Nacpala jsem se do druhého rohu než kde se ozvala ta rána a jen jsem se bála, co se bude dít dál...
Kdybych jen mohla dostat mou nohu ven... Měla jsem ji pořád zaklíněnou mezi mřížemi... „Kde jsou tvoji vlkodlačí kamarádi?!!" zařval opět hlas.
Mlčela jsem... Nic jsem neřekla. „Dělej!!! Ty zm**e vlčí!!!" zařval. „Žádné kamarády nemám!!!" snažila jsem se to říct podobným způsobem jako se mnou komunikoval on.
„LŽEŠ!!!!"
„Stejně jim nic udělat nemůžeš když nevíš, kde jsou!" odvážila jsem se.
„Jim ne!!! Ale tomu zmetkovi jo!!!! Tak mluv nebo tvůj kamarád přijde o ten svůj ostrej jazyk!!!!" zakřičel opět...
Jaký kamarád? Myslel snad Ica?! Nevěděla jsem koho myslel, ale stejně jsem se docela zdráhala říct nějakou informaci o mé smečce...
„No...Oni...Totiž..." koktala jsem, ale on mě přerušil:
„Mluv!!!! Nebo snad chceš abych mu vyřízl jazyk?!!!"
Z jedné s strany odhrnul látku... Zděsila jsem se když jsem tam viděl nějakého nevinného vlkodlaka přivázaného k židli s roubíkem, jak u něj stojí chlap v černém hábitu a s maskou a drží mu nůž u krku... Ten kluk se snažil řvát o pomoc, ale nešlo mu to... Měl krásné syté hnědé oči a černé rozcuchané vlasy, skvěle vypracované tělo a silné ruce, ale byl doslova přibit řetězy na železné židli přidělané k zemi... Nemohl se ani hnout...
„Když ti to řeknu, tak ho pustíš!!" začala jsem vyjednávat.
„Uvidíme. " bylo to asi to jediné, co nezařval, ale řekl to tak jízlivě, že bych mu vyškrábala oči...
„Nevim, kde mají doupě teď!! Stěhovali jsme se a když jste mě chytili byli jsme na lovu..."
„Nelži!!!"
Teď to byla ale fakt pravda...
„Ale já nelžu!!!" obhajovala jsem se.
„Vážně ne?!!!"
„Ne!!"
„Dobře!!! A kdy chodíte na lov?!!"
To jsem mu fakt říct nechtěla, ale když jsem viděla, jak se zoufale snaží ten kluk dostat ven, ani nevím proč, ale měla jsem nutkání, tohoto vlkodlaka zachránit spíš, než staré přátele...
A nebudu lhát... Trochu se mi líbil...
„Vždycky odpoledne k Srnčí pastvině..." samozřejmě, že to nebyla pravda ale na nějakou dobu dají pokoj... „A teď ho pusť!!!"
V tu chvíli ten kluk překousl roubík a zakřičel: „Nic mu neříkej!!!!" Ten hlas jsem poznala... To byl... Někdo... No já nevím... Někdo kdo měl takovejhle hlas... Byl mi příjemný, ale nevím, kde jsem ho slyšela...
„Sklapni zm**e!!!!" zařval hlas a jednu mu vrazil až to ruplo... Tekla mu krev z pusy! Bože to ne! „Nech ho být!!!!!" zakřičela jsem... Rozbrečela jsem se... Poprvé v životě! Mimo můj dětský život, jsem se nerozbrečela ani jednou! Tekly mi slzy po tváři a já cítila prohru.
Ten kluk jen sklonil hlavu a zavřel své sytě hnědé oči... V tom se muž v kápi rozpřáhl a vší silou mu vrazil nějakou věc s tupým koncem do břicha...
Bože to ne!! Muselo to strašně bolet... Kluk zakřičel a zhrbil se... Pak začal funět, aby tu hroznou bolest rozdýchal...
„Ne!! Prosím!! Já ti všechno řeknu!! Cokoliv co budeš chtít!! Jen ho nech na pokoji!! Prosím!!" žadonila jsem. Ani nevím, jak jsem tohle mohla říct... Moje klec se najednou pohnula a jela pryč... Cítila jsem odpor vzduchu, který znovu shodil napůl odhrnutou látku, a jen jsem slyšela z dáli: „Tak si to zítra vyzkoušíme!!!" pak se zasmál... To bylo to poslední, co řekl...

Prozatím...

Tak dneska zase trochu delší část... Rozhodla jsem se, že tak nějak obden vyjde jedno pokračování, tak snad se líbila trochu stresující část a děkuju za přečtení ❤️