Úplněk v Nás {Moon in Us}

6. Útěk

Na obrázku je vidět šedý vlk v lidské podobě.

______________________o hodinu později
----------------------------

Z hluboka jsem se nadechla. Pak jsem všechen vzduch, který jsem měla v plicích vydechla. Tak jo! Tohle musí klapnout! Zavřela jsem oči. Otevřela...
Položila jsem se na spodní stranu mé klece. Pomalinku jsem se uvolnila... Pak jsem své ruce opatrně protáhla mezi mříže, a položila je na studenou podlahu z kachliček... Najednou mi došlo, že když mě Lovci chytili, něco jsem si udělala s rukou, tedy s přední nohou... Teď byla zcela uzdravená... Jakto? Pomohli mi snad ti Lovci? Teď nad tím ale není čas přemýšlet!
Nahmatala jsem spoj dvou kachliček... Opatrně jsem zasunula nehty pod kachličku a odklopila ji... Pod ní byla jen dřevěná prkna... Musela jsem odklopit i kachličku vedle, abych mohla odlomit celé prkno... Je pod ním hlína... Začala jsem hrabat, dokud jsem na zem dosáhla. Jakmile jsem už na zem nedosáhla, ruce jsem opět pomalu vytáhla... Dala jsem znamení: „Ú - U"
„Ú - U" ozvalo se z druhé strany.
Tak jo! Posadila jsem se a silně pohla pánví... A znovu... A znovu... Když jsem byla dost daleko od díry, kterou jsem si vytvořila, prostrčila jsem ruku mřížemi a silně jsem se odrazila... Má klec chvíli jela po kolečkách, a pak se jí jedna z jejích čtyř nohou zasekla o díru a vrhla sebou na zem... V letu jsem se stihla přeměnit na vlka, a když klec dopadla, malá vrátka se nárazem rozletěla, a já vyletěla ven. Udělala jsem něco jako kotrmelec, ale přistála jsem na nohách, přičemž jsem vítězně zaštekala. Všechno se to odehrálo tak rychle že jsem si ani hned nevšimla, že se rozrazila vrata a do místnosti ve které jsem byla naběhlo asi pět Lovců, kteří nám chtěli očividně zabránit v útěku... Jeden z nich se po mně ohnal. Já uskočila a vrhla jsem se proti němu. Zakousla jsem se mu do ruky ale druhý mě přetáhl kovovou tyčí. Vyjekla jsem a pustila se ale skočila jsem po Lovci, který mě praštil tyčí a tu tyč jsem mu vyrvala z ruky a hodila ji Nickovi. V tu chvíli mě někdo chytil za krk a zvedl mě do vzduchu. Oháněla jsem se po tom člověku ale nedosáhla jsem na něj... Nick stále páčil svou klec tyčí, když tu najednou někdo toho chlapa co mě držel srazil na zem. Spadla jsem s ním a ohlédla se. Viděla jsem vlka, který se zrovna zakousl tomu chlapovi do krku. Byl celý šedý a měl utrhlé levé ucho. Na nic jsem nečekala, ikdyž mi bylo jasné kdo to je. Rozeběhla jsem se a kousla jsem do nohy náhodného Lovce a zatáhla za ni tak že spadl na zem, a šedý vlk ho chytil za hlavu a zlomil mu vaz. Když se dostal z klece i Nick společně jsme bojovali a spolupracovali jsme. Nick na jednoho chlapa skočil a srazil ho k zemi, já jsem ho chytila za ruku a do krve jsem mu ji rozkousala a šedý vlk to dílo dokončil. Zbýval už jen poslední člověk, který už ležel na zemi a byl celý potrhaný... Nick k němu přišel, prokousl mu krční tepnu, takže za chvíli vykrvácel... Proměnila jsem se do lidského těla a šla jsem k tomu již také proměněnému šedému vlkovi a pevně ho obejmula. „Děkuju Ico." zašeptala jsem dojatě.
„Hej! kdo to je?" vmísil se do toho Nick. Očividně trochu žárlil.
„Jsem Icarus, Ico a ty jsi?..."
„Jsem Nick!" řekl prudce.
„Co si myslíš že děláš?!" zeptal se Nick důrazně.
„Co jako? Buď rád že jsem ti pomohl..." Icarus se očividně neměl v plánu hádat, takže se spíš jen bránil.
„Stejně bych to zvládl sám!" zvýšil hlas Nick.
„Nevypadáš na to." obrátil to Ico.
„Teď není čas se hádat! Sakra pojďme než na nás pošlou další lidi!!" Cítila jsem se jako nějaký záchranář, ale Nick vypadal schopný se porvat, a Ico vypadal o dost slabší než on...
Všichni jsme se rozběhli, ačkoliv v lidských podobách.
Snad najdeme cestu pryč...

Tohle by byla další kapitola tak snad se líbila. Docela dlouho jsem vymýšlela plán jak by utekli, tak snad to dávalo smysl. Veselé Velikonoce a děkuju za přečtení ❤️.