Úplněk v Nás {Moon in Us}

8. Vedlejší účinky

Na obrázku je Ico ve vlčí podobě.

Nick zamířil do obchodu, který zářil bílým světlem. Vypadal že přesně ví kam jde... Tentokrát zde byli naši vrstevníci, takže se nám taková blbost, jako minule nemohla stát.
V obchodě to vypadalo malinko lépe. Vlevo byla o něco přívětivější prodavačka a vpravo byly jakési malé uzavřené místnosti, z jedné právě vyšla nějaká blondýna, měla na sobě uplé džíny a v nich zastrčené tričko. Pózovala před klukem v jejím věku a ten jen kýval hlavou. Blondýna se tvářila velice důležitě a potom obejmula a dala pusu tomu klukovi. Asi její druh...
Ico ukázal prstem na regál s oblečením viditelně pro muže. Oba kluci se rozběhli jako fanatici k regálu a prohlíželi si věci. Zůstala jsem stát sama mezi dveřmi a nevěřícně jsem koukala.. Zatímco Nick si prohlížel šedé tričko, Ico mu ukazoval rifle! Nad tím jsem se fakt musela pousmát...
Ikdyž se mi narozdíl od nich nechtělo, rozešla jsem se do dámského oddělení. Poznala jsem to, jelikož zde bylo spoustu dívek a žen a ani jeden kluk! Šla jsem a snažila jsem se spíš než dívat na oblečení, pozorovat lidi. Jak se projevují v běžném životě.
Pokukovala jsem po očku po mladší hnědovlasé holce. Vždy na sebe přiložila oblečení a ukázala se své matce. Bylo krásné, že se matka o ní stará ikdyž je už docela velká.
U vlkodlaků je to tak, že jakmile je dítě starší matka o něj strácí zájem...
Bylo mi smutno... Kde jsou moji rodiče? Žijí ještě vůbec?

Moje filozovické myšlenky ale přerušil Ico držící dvě trička, jedno zelené a druhé šedé, s otázkou:
„A tohle, nebo tohle?“ Myslela jsem že ho zabiju. Chytla jsem ho za tu jeho pracku a doslova jsem ho za ni odtáhla do pokoje pro údržbu.
„Vzpamatuj se!! Ty nejsi člověk!! Tak se začni chovat alespoň jako chlap!! Ne nějaká přitroublá fiflenka!!“ domluvila jsem mu. Zakřičela bych na něj, ale za rohem byli lidi a ti by nás mohli slyšet...
„Rozumíš?!!“ Vypadal, že se probral.
„Jasný, jasný, jasný...“
„Dobře. To jsem ráda.“ Rázně jsem odešla z pokoje pro údržbu, aby to působilo, že je mi jedno, kam půjde on. Snad mu to došlo.
Podívala jsem se z okna a došlo mi, že už je docela tma.
Došla jsem společně s Icarem pro Nicka a všichni jsme si to namířili k východu. V tom velkém domě už stejně moc lidí nebylo, takže bylo zbytečné setrvávat zrovna tam.
„Jak jsi se tam vlastně dostal Ico?“
„Když jsme se schovali před Lovci a zjistili jsme, že jsi pryč, vydal jsem se tě hledat. Během toho mě chytili, a také jsem se dostal ven... Zaslechl jsem hluk, a viděl tě, tak jsem šel pomoct..“ vysvětlil mi a vyzubil se. Když to dořekl rozhodla jsem se soustředit spíš na chůzi, než na povídání...
Šli jsme, a Nick se díval na první obchod, do kterého jsme vešli.
Stále zářil žlutou barvou a nepříjemná paní ještě pořád seděl tam, kde seděla na začátku, v úplně stejné pozici.
Jak se tak díval udělal krok vedle, což mu překřížilo nohu, ta zakopla, a on se zřítil jak radniční věž k zemi.
Vypadalo to celkem vtipně, jak tam sebou plácl na zem! Byla to docela rána... Taky se zbývající zákazníci otočili a pousmáli se...
To Ico na tom byl trochu jinak. Taky se válel po zemi. Ale z trochu jiného důvodu - smíchy. Klekl si na kolena, položil si hlavu do rukou a smíchy řval na celou místnost.
Byl na ně celkem dobrý pohled. Jeden naštvaný, protože spadl, a druhý rozesmátý až z toho spadl...
Já tam tak stála a říkala jsem si, že si ti lidi musí myslet, jací jsme všichni retardi.
Musela jsem Nicka sezbírat, aby ho nezajela nějaká paní s vozíkem, zatímco Icaro se válel smíchy o kus dál.
Ten se na tom vyžil...
Když se Ico dost vynasmál, vyšli jsme z obchodu, jako hrdí imbecilové...

Ne.. teď vážně...
„Ehm... Kde budeme spát?“ zeptala jsem se...
„No.. ideální by asi bylo najít nějakou jeskyňi a tam přespat...“
„Kde tady chceš sakra najít nějakou jeskyňi Ico?!“ přerušil ho Nick.
„Nick má pravdu... Pokud tu přespíme, musíme se přizpůsobit podmínkám, které jsou tu k dosažení...“ sotva jsem to dořekla, začalo pršet. A to jako fakt hodně pršet. Lilo jak něco. Všichni lidé se běželi schovat do svých domovů, jen my jsme tam stáli.
„Tohle jsou ty podmínky k dosažení, které jsi myslela?“ zeptal se vítězně Ico. Ale nevyhrál...
Na obzoru se rýsovala možnost... Byla tam poměrně malá budova s křídlem, a vedle ní stála rozprostřená auta (benzínka).
Rozběhla jsem se bez zájmu, jestli kluci běží za mnou...
Cítila jsem jak mi křišťálové kapky dopadají na tváře... Jak mi vánek fouká do vlasů... Jak mraky v noci splývají s nočním chladem...
Zastavila jsem se až před tím domem. Nick doběhl za mnou, a vzápětí udýchaný Icarus.
„Eh... Tady...Eh... Bysme.. Mohli....
Eh... přespat...“
„No, nepovídej!...“ odsekla jsem prudce.
Chtěla jsem aby bylo jasné, koho je to vlastně nápad...
Za tím domem, byla ošoupaný městský trávník, který byl alespoň měkčí než chodník, tak jsme si na něj lehli.
Chvíli jsme si ještě povídali, ale pak jsem popřála dobrou noc a opřela jsem se o zeď. Usnula jsem poměrně hned...

Tak tohle byla další kapitola... Moc se v ní nedělo, takže se pokusím, aby byla zítřejší zajímavější. Děkuju za přečtení ❤️