Úplněk v Nás {Moon in Us}

7. Město

Na obrázku je Nick ve vlčí podobě...

_______________________po pěti minutách,
----------------------------------hledání cesty ven

Všichni tři jsme se vyvalili ze vrat jako šílení... Konečně venku! Tato věta nám zněla v hlavě jen asi setinu sekundy, jelikož jsme se vtrhli přímo do centra města... „Sakra.." namítl Ico a dokonale tím charakterizoval můj pocit z toho, že se na nás všichni otočili...
Chvíli jsme tam ještě stáli ve vzájemně propletených polohách, ale pak jsme se pokusili nějak chovat jako normální člověk. Ale jak se chová takový normální člověk?! Podívala jsem se na velkou svítící prosklenou budovu, ve které se tísnili lidé až se pomalu nevešli.. „Co jít tam?..." navrhla jsem a vyzubila se na znamení úsměvu. Kluci souhlasili takže bylo rozhodnuto... Než se dostaneme ven z tohoto shluku hluku, budeme pozorovat lidi v jejich přirozeném prostředí.
Přešli jsme ulici, což byl horor. Nick tvrdil, že bychom měli jít po tom pruhovaném, jako ostatní lidé, za to já s Icarem jsme jeho nápad zásadně odmítali.. Pořád něco jezdilo sem a tam... Strašně se z toho kouřilo a smrdělo to nehorázně... Nakonec byla chvíle klidu, tak jsme všichni tři v houfu přeběhli. Přežili jsme to beze zranění, ačkoliv jsme se vzájemně pletli jeden druhému pod nohy...
Strašně jsme se lekli, když Ico šel kupředu a nevnímal nic okolo sebe, a narazil do skla proskleného svítícího domu, do kterého jsme měli namířeno... Toho skla jsem si nevšimla ani já... Když tam přišel Nick, který je mimochodem o dost vyšší, skleněné dveře se samy otevřely. Couvla jsem... Ico stále držel svůj nos ve dvou prstech a kontroloval, jestli je v pořádku.
Rázně a rozhodně jsem vešla dovnitř a uviděla jsem spoustu lidí. Strop domu tvořil spíše něco jako trám, na kterém byla pověšená moderní světla. Bylo tady hodně malých místností. Každá z malých místností svítila vlastním světlem a vlastní energií.
Zelená, žlutá, červená, modrá, zářivě bílá,... Takový kolotoč barev až se mi zamotala hlava... Když vešel dovnitř Nick, vypadal, že má ten stejný pocit. Vyvalil oči a zastavil se.
Dvě lidské holky vypadaly, že to cítí trochu jinak... Sotva vešly dvě hnědovlásky dovnitř, začaly ječet a jásat jedna přes druhou a domlouvat se, do které místnosti že to vlastně půjdou...
Bylo jim asi tak šestnáct. Zrovna jako mě! Ale na tenhle dům mám opravdu jiný názor. Icarusovi je 18 let, ale nevím, kolik je Nickovi... No ale to jsem zase odbočila...
Ico vešel dovnitř a vypadal, že mu tolik barev nevadí. Asi proto, že byl ještě stále zabraný do zkoumání svého nosu. Očividně to zbylo na mě. Rozešla jsem se suverénně kupředu. Snad mě Nick a Ico následovali...
Prodírala jsem se davem lidí, a mířila k náhodné místnosti. Lidi do mě žďuchali. To jsou všichni takhle hrubí?
Když jsem se konečně prodrala ke dveřím, stanula jsem před obchodem zářícím žlutou barvou. Vešla jsem dovnitř a uviděla dlouhé regály s různými věcmi. U dveří stála za pultem nepříjemná dáma pilující si nehty pilníčkem, s nezájmem o cokoliv.
Otočila jsem se na kluky. Ti ten pohled asi brali jako povel „rozchod", jelikož se rozběhli každý k jinému regálu objevovat lidskou kulturu.
Tak jo. Šla jsem k regálu úplně vlevo. Ano, co nejdál od té nepříjemné paní...
V regálu byla malá plastová zvířata, vždy několik úplně těch stejných vedle sebe, což bylo hypnotizující... Každé mělo přilepený k nožičce papírek se stejnými znaky.
Rozhodla jsem se najít vlky... Prohlížela jsem jednotlivé řádky, než jsem nenašla to, co jsem chtěla. Byli tam vlci. Jeden z nich mi příšerně připomínal Icara. Pousmála jsem se a zavolala na Nicka: „Nicku?"
„Co?"
„Prosím tě pojď sem.."
„Jo jdu." Uslyšela jsem kroky jeho tenisek, takže jsem věděla, že už jde. Zašeptala jsem mu: „Sleduj! Malej Ico!" zasmála jsem se.
„Jo no!...to je přesný!..." zasmál se taky. Chvíli jsme se tlumeně hihňali, ale do chvíle než přišel Ico. To jsem hračku rychle dala do řady mezi ostatní a společně s Nickem jsme se mu vyhli tím, že jsme rychle odešli..
Icarus se záludně usmál a šel za námi. My jsme zrychlili aby nás nedohnal. Chvíli jsme se takhle potichu honili, ale pak na nás na konci jednoho regálu vyštekl, já se lekla a v zápalu hry jsem zaječela a zasmála se...
On mě chytil do náruče a zvednul mě do vzduchu! „Už vás mám milejdy!" zasmál se vítězně a trochu mě nadhodil.
„Ehm... Ehm.." odkašlala si významě prodavačka a dívala se na nás jak tam děláme kraviny. Okamžitě jsem se přestala smát a Ico mě položil na zem.
Všichni jsme poslušně šli k jednomu regálu a dělali jsme, že si něco prohlížíme, když tu kolem nás proběhlo malé asi pětileté děcko s malým Icarem v ruce. Emm...
Oběhli jsme regál a bylo tam asi dalších pět děcek. Hráli si s hračkami a mně to došlo. „Hej, parto, není tohle obchod s hračkami pro děti?" Ico mi vzal ta slova z pusy. „Jejda.." Nenápadně jsme se odplížili, abychom předešli trapasu a zamířili do jiného obchodu, kde byli naši vrstevníci... Teď už žádné kraviny...

Jak jste si mohli všimnout, některé kapitoly budou prostě delší... Snad to neva a děkuju za přečtení ❤️