Úplněk v Nás {Moon in Us}

3. Ti druzí...

Na obrázku je Thea v lidské podobě.

Když odešel, pořád jsem seděla na tom stejném místě... Měla jsem pocit jako by se že mě vytratil všechen život. Po tomto hrozném zážitků, jsem se rozhodla nebýt důvěřivá tomu, koho neznám úplně skvěle. Hlavou mi ale probleskl nápad, a to jestli jsem tu sama... Moje oči si už na tmu zvyklý, takže jsem viděla lépe. Lehce jsem je přimhouřila a hledala jsem nějaký pohyb... Nic jsem ale neviděla... Zkoušela jsem potichu kniknout abych věděla, jestli se dočkám odpovědi.
„Halo?" ozvalo se z druhé strany.
„Hej!! Tady jsem!! Tady!" horlivě jsem zakřičela. „Kde?!" ozvalo se znovu. Jak mám vědět kde jsem? Pomyslela jsem si. Vždyť je tu sakra tma! „Kdo jsi?!" zeptala jsem se místo toho abych odpověděla. „Jsem
Nick Arven Clowdin Asenat Alexander Saron Hariten a ty?" To jméno bylo sakra dlouhý! Jakto že jsem si ho dokázala zapamatovat?! „Já...já jsem Thea.." cítila jsem se tak trapně když jsem to jméno dostala z pusy. Ani se Arzen...ovi
Alavi - ...sovi Sari -... tenovi Saxa...novi...
No prostě se mu nedivím, že řekl jen strohé: „Aha..." řekl to přesně tak, jak jsem si připadala... „A ty jsi jako z nějakého nóbl rodu jo?"
„No... To ani ne..."
„A ty jsi upír?"
„Ne, jsem vlkodlak..."
„Aha..." tentokrát jsem to aha musela říct já.
... chvíli bylo to trapné ticho a pak se zeptal na poměrně klíčovou otázku:
„Nevíš kde to jsme?"
Achjo... Pomyslela jsem si. Vím asi stejnej prd jako ty... Rozhodla jsem se změnit téma... A to tou nejdebilnější otázkou v dějinách vlkodlaků... „Nechceš raději změnit téma?" ještě že neviděl můj ksicht... Vypadala jsem určitě jak kapr, kříženej s Brontosaurem, s třetím stádiem klinické lykantropie...
„No... Dobře... Tájo..." si ze mě dělá srandu?!! To si nemohl zapamatovat ani to jedno podělaný slovo?! Ani to jedno?!
„Jsem THEA!!" odsekla jsem prudce.
„Jo promiň" jeho omluva zněla jako by si ze mě dělal srandu...
„Jak že ti mám říkat?" nechtěla jsem aby to celé zopakoval... Šlo mi jen o to, abych věděla jak ho mám oslovovat...
„Klidně mi říkej Nick..."
Uf! Už jsem se bála že mi řekne něco jako Alexandr Alexandrovič.
„Nicku, kde máš svou smečku?" snad to nebyla pro něj moc osobní otázka...
„No... Já... Víš... Noo... Já..." „No?" Ano.. Fakt jsem ho musela přerušit abychom se vůbec někam dostali...
„Já... Nemám smečku..." konečně se vykoktal...
„Cože?"
„Jo.."
„Ty žiješ sám?!"
„Je v tom problém?"
Najednou mi došlo, že vlastně nechápu proč jsem tak vyšilovala...
„Ne, není" znělo to, jako bych se mu podávala... Ale ne! Takhle to nenechám...
„A jak lovíš?" teď vážně... Tohle mě fakt zajímalo...
Naši debatu přerušila rána. Oba jsme zmlkli a já čekala co se bude dít dál... Měla jsem srdce až v krku...
Moje oči oslnilo světlo... To jako už umírám nebo co?!
Moji klec zakryla černá látka. Najednou jsem cítila, že mě někdo někam veze...
Slyšela jsem vrzání koleček mojí klece a jen jsem hystericky křičela: „Hej!! Kam mě vezeš?!! Pusť mě ven!!!" Ten kdo mě vezl, asi neměl moc v plánu mě pustit... „Heeeej!!! Ááááááá!!!" snažila jsem se ho zastrašit svým křikem...
„Theo! Theo!!! Co se děje?!!!" Slyšela jsem v dáli Nickův křik... Byla jsem dezorientovaná... Nevěla jsem ani snad kde je nahoře, a kde dole... Slyšela jsem knučení jiných vlkodlaků...
Cítila jsem je...

Jsou tu se mnou...

Děkuju za přečtení ❤️ absolutně nemám žádnou představu, co se bude dít dál, takže budu přemýšlet...