Život mezi upířími kluky (DOKONČENO)

12. Kapitola

Sofie

Nepotkala jsem Eddieho už 3 dny. Nejspíš se mi záměrně vyhýbal kvůli tomu co se stalo. No v podstatě jsem nepotkávala nikoho z kluků. Bylo mi to divné. Vždy když jsem se pokusila s nimi navázat konverzaci tak neodpověděli. Ani Jay. Napadlo mě jim napsat vzkazy, jelikož byla v domě nuda a tak jsem se rozhodla že se pujdu projít do města. Sice byla venku tma ale mohla bych zaskočit do nějaké večerky pro něco na zub.

Napsala jsem jim že jdu teda do města a že se do třetí hodiny raní vrátím. Já vím ale musela jsem si zvyknout na noční život a tak jsem půlnoc začala brát jako odpoledne, sedm hodin večer jako začátek dne a sedm ráno jako konec dne. Vzala jsem si s sebou tašku s penězi a mobilem a vyrazila k nejbližší autobusové zastávce.

Konečně přijel nějaký autobus který mě zavezl do města. Vesele jsem jsem pochodovala po záčivých ulicích. Konečně jsem našla nějakopu tu večerku. Zamyslela jsem se co bych tak mohla koupit. Nakonec jsem koupila suroviny na vanilkový dort. Vyšla jsem z večerky a začala na mobilu hledat nejbližší autobusovou zastávku.

Jay

Měl jsem docela hlad a tak jsem si šel pro něco do kuchyně. Když jsem však procházel jídelním sálem všiml jsem si na stole papíru.

"Šla jsem do města, vrátím se okolo třetí hodiny.

                                                                          Sofie               "

Možná už sče tu nudila. Je pravda že jsme se jí teď s klukama skoro vůbec nevěnovali. Netušil jsem co to do Devina vjelo. Řekl nám že s ní nesmíme navazovat skoro žádnou konverzaci aby nás ,,Nedostala". Já vím je to hovadina ale věděl jsem že mu to nerozmluvím. Eddie se Sofii doslova vyhýbal. Bylo mi jí líto. Nevěděla že to děláme z nějakého důvodu.

Najednou mě popadl strach. Ano já se bál. O ní. Na nic jsem už nečekal a utákal k zastávce jelikož to jelo za necelé dvě minuty. Měl jsem sice upíří rychlost ale musel jsem si dát boty a já tkaničky prostě nenávydím. Ani jsem si teda boty nezavazoval, ale mělo to nevíhodu. Několikrát jsem po cestě hodil držku. K sakru autobus odjíždí. Doběhl jsem ho a vyskočil mu na střechu. Držel jsem se tam zuby nechty, než jsme konečně dojeli na místo kde vystoupila Sofie. Seskočil jsem nenápadně ze střechy a vydal se nenápadně zaní.

Nechtěl jsem aby mě viděla. Byl jsem tu jen pro případ že by se něco stalo. Rozhlížela se všude po osvětlení ulic. Dlouho nebyla ve měste. Byla doopravdy roztomilá. Najednou zašla do nějaké večerky. Vyšla asi po deseti minutách. Vytáhla mobil a něco tam hledala. Co když se dívala jestli o ni nemáme starost. Okamžitě jsem tasil mobil a chtěl jí napsat. Jenomže mobil náhle schovala a já něměl šanci jí cokoliv napsat.

Sofie

Měla jsem ještě dvě hodiny a tak jsem se rozhodla zajít do parku kám jsem chodívala s rodiči. Bylo to nedaleko odsud a tak jsem se rozešla. Došla jsem až na kopec ze kterého byl velký sráz dolů. Sedla jsem si na okraj a sledovala rozzářenou oblohu plnou hvězd. Seděla jsem takto asi 5 minut než jsem v lesíku za mými zády uslyšela prasknout větev.

Jay

Sledoval jsem ji za stromem jak sleduje oblohu. Měl jsem chuť za ní do jít a obejmout ji. Už jsem se chtěl rozejít k ní ale na poslední chvíli jsem zaváh
al. K mojí smůle jsem stoupl na větev která křupla a Sofie se otočila. Chvíli na mě zírala jako na ducha. Než že sebe konečné vydala.

,,Kdo jste?''

Nejspíš mě přez tu tmu z lesa neviděla do tváře. Nic jsem neřekl a pomalu šel k ní.

Sofie

Ta osoba šla přímo ke mě. Na místě jsem ztuhla. Neviděla jsem tě osobě do tváře. Už byla asi metr ode mě a já stále nevěděla kdo to je. Poznala jsem to až když se mě rukou dotknul tváře. Byl to Jay. Co tu dělá? Lehce jsem sebou cukla a propadla se pode mnou zem. Začala jsem padat že srázu.

Ucítila jsem jak mě někdo chytil za ruku. Podívala jsem se vzhůru. Jay mě držel ale chyběl kousek a spadli bychom oba.

,,Sofie lez nahorů už se neudržím!''

Začal mě pomáhat se vyškrábat nahorů. Vylezla jsem nahorů a chtěla Jayovi pomoct ale...

Jay

Sofie vylezla zpět nahorů a jakmile se vyrovnání zlehčilo na jednom konci moje tělo se převážilo a já začal padat ze zhruba sto metrového srázu dolů.

Sofie

Všechno bylo jako by spomalené. Jasně jsem viděla Jayův úsměv. I jeho modré oči.

Jay

Dopadl jsem zády na zem. Cítil jsem jak mám zlomených několik žeber, obě nohy a ruku. Jenomže je to něco co Sofie neví. Takto já umřít nemůžu. Pádem to u upírů nejde. Vykrvácením možná ale ne takto.

Všechny kosti se mi začali rovnat a spojovat dohromady. Otevřel jsem oči a uviděl u sebe Sofii jak mě drží v obětí. Jakmile jsem v ruce měl zase cit a kontrolu. Přitáhl jsem si ji k polibku. Byla udivená ale nevzdorovala. Ani to nejspíš neměla v úmyslu.

Sofie

Seděla jsem u Jaye. Byl to strašný pohled. Objala jsem ho a přímá čela se na jeho krk obličejem. Najednou mě ale políbil.

,,Takto já neumřu.''

Zašeptal mi do ucha a pevně mě sevřel v obětí. Já o něj měla doopravdy strach. Po tváři mi stekla slza. Rozbrečela jsem se a taky ho objala.

Jay

Rozbrečela se mi v obětí. Začal jsem jí hladit po jejích krásných hnědých vlasech. Byl jsem rád že se jí nic nestalo. Vzal jsem ji do náruče kde mi usla.

,,Miluji tě Sofie.''

Ještě víc se na mě natiskla a řekla něco díky čemu jsem celý zrudl

,,Já tebe možná taky.''

Sice tam řekla možná ale taky řekla já tebe taky. Jenom to možná mezi těmito krásnými slovy trochu zavazelo.

Odnesl jsem ji domů kde jsem ji položil do postele a pozoroval ji jak spinká, její nádechy a výdechy a její krásný obličej. Nakonec jsem to nevydržel a usnul hlavou na posteli.

Ahojte lidi. Tato kapitola je delší tak snad aspoň jedno plus a ano vím že tu mám chyby a překliky ale to mi prostě klávesnice dělá X).