Život mezi upířími kluky (DOKONČENO)

15. Kapitola

Sofie

Já jsem asi blázen. Proč když jsem v tom domě tak v záchvatu vzteku zničím klidně celou místnost.

Utekla jsem z koupelny na balkón a z balkónu slezla po břečťanu. Rozběhla jsem se k lesu kde jsem se schovala za první strom za kterým to bylo možné.

,,SOFIE!!!''

Když Jay zakřičí moje jméno do lesa, píchne mě to u srdce. Miluji ho ale nechci mu přinést ještě víc problémů než doposud. Tak fajn na tři se rozběhnu pryč a už se sem nikdy nevrátím. Ras...dva...t...tř...tak dořekni to sakra. Nedokážu od sud odejít. Jsem sem jako kdyby poutána. Dělej zvedni jednu nohu a pak druhou. Ne. Já to nedokážu. Sedla jsem si na zem a dala si hlavu do klína. Začala jsem potichu vzlykat. Co mám dělat. Proč mám ty záchvaty. Proč mě tento dům tak změnil.

Jay

Neustále jsem cítil její krev musela být někde blízko.

,,Jestli to vy dva idioti chcete napravit tak mi aspoň pomozte ji najít."

Řekl jsem tiše ale byl jsem si jist že to slyšeli. Eddie mi na to s neroznatélným výrazem ve tváři kývl a Devin jenom zabručel. Rozběhli jsme se z okna a seskočili na zem. Cítili jsme její pach ale nedokázali jsme určit kde přesně je a tak nám nezbylo nic jiného než ji jenom hledat a doufat ve štěstí.

Hledali jsme už asi hodinu a najednou začalo lehce mrholit. Museli jsme si pospíšit.

,,SOFIE!!! KDE SI?!?''

Křičeli jsme její jméno a pokoušeli se držet jejího pachu.

Hledali jsme už asi tři hodiny v obrovském liáku. Bezvýsledně. Ale neustále jsem ji cítil tak jakto že nikde není. Už jsme byli s klukama byli promočení až na kost.

,,Jayi prosím už se vraťme. Musíš se smířit s tím že tě opustila.''

Nahrnuli se mi slzy do očí. Díval jsem se do lesní tmy. Já už jí nikdy neuvidím. Ona mě opustila. Jsem tu teďka sám. Jenom se svými bratry.

Sofie

Několikrát okolo mě prošli kluci ale já se nezmohla ani na jediné slovo natož větu. Měla jsem strach.

Seděla jsem pod tím stromem už kdo ví jak dlouho. Všude bylo ticho a pak jsem uslyšela Devina. Něco říkal ale neslyšela jsem přesně co. V dálce byli stíny. Poznala jsem že to jsou kluci ale nedokázala jsem vztát a tak jsem se zase spotácela na zem.

Všechno mě bolelo. Nemohla jsem se zvednout a ani se přidržet, jelikož jsem měla pořezané ruce od zrcadla. Kluci byli asi 2 metry ode mě. Nechápu že si mě nevšimli. Viděla jsem Jaye. On pláče. Ne to ne. Chtěla jsem se zase zvednout ale jenom jsem zase spadla na zem.

Jenomže jsem nebyla jediná kdo spadl.  Jay dopadl na zem a rukama mlátil o zem. Z oči mu tekly potoky slz a při tom něco křičel do země.

,,SOFIE!!! PROSÍM VRAŤ SE!!! JÁ TĚ MILUJI!!!''

Devin a Eddie se ho pokusili dostat zpět na nohy, ale Jay je od sebe odstrčil a při tom se posunul přímo k mím nohám. Jemně jsem ho pohladila po jeho četných a mokrých vlasech. Blesku rychle se otočil. Jakmile mě spatřil, rozbrečel se ještě víc a pevně mě objal. Sykla jsem bolestí a s těmito slovy stisk povolil.

,,Už mě nikdy nesmíš opustit...ani na minutu.''

Pokusila jsem se mu stisk oplatit ale bolest v mém těle mi to nedovolila. Znova jsem sykla a Jay jak to uslyšel. Mě začal hojit rány na rukách.

Rány se mi zacelili a já ho konečně byla schopná alespoň lehce obejmout. Odtáhla jsem ho od sebe a natiskla si ho na své rty. Jay byl chvilku překvapený ale nakonec polibek přijal a znova mě objal.

Ahojte lidičky...ano ještě žiju a se mnou sem přišla i další kapitola 😉.