24 HOURS [BTS]

Ready, Set, Go! | Jungkook

4:03

„Dělej, Kookie," pobízel ho Hoseok a skočil na rezavý plot. „Za chvíli začne svítat."

Kdyby se ho někdo zeptal, jaké plány má na středeční noc, odpověděl by, že uvidí, jak se to vyvine; ani v nejdivočejších snech by ho nenapadlo, že se vloupá do opuštěné chemické továrny.

„Je to pro dobrou věc," přesvědčoval ho Hoseok, ačkoliv to nebylo zapotřebí. Jungkook by jej následoval kamkoliv, a oba to moc dobře věděli.

Hoseok vyskočil; za letu se prsty zachytil o oka v plotě, a začal šplhat dál. Tlumené měsíční světlo na okamžik ozářilo jeho kůži – stékalo po obličeji dolů, po obrysech krkavice, a dalo tak vyniknout obrazci připomínající čárový kód, jenž měl Hoseok vypálený do kůže v místech, kde se krk potkával s rameny.

Starší chlapec se přehoupl přes plot a dopadl na druhé straně s kočičí ladností. Druhý chlapec přistál hned vedle něj a odřel si dlaně o štěrk. Automaticky sykl bolestí. Za to si od Hoseoka vysloužil přísný pohled, který mu poručil, že má být zticha.

Továrnu zavřeli už několik let před tím, než se Jungkook vůbec narodil, nikdo se však neobtěžoval ji srovnat se zemí. Mezi lidmi se z toho místa stala šeptem vyprávěná legenda. Rodiče strašili své ratolesti, že se zde ve dne skrývají stvůry, které v noci pronásledují neposlušné děti, ale co Jungkook věděl, maximálně se sem před světem chodili schovávat narkomani a čas od času se dovnitř vloupali teenageři, tak jako právě oni dva.

Procházeli špinavými chodbami jen za svitu staré baterky, kterou Hoseok před pár týdny vyhrabal ze smetí. Omítka ze stěn působením času a vlhka z velké části opadala, a na zemi se válely střepy a staré nedopalky od cigaret.

Ještě nikdy nekouřil cigaretu. Vyprávělo se, že před třiceti lety byly k dostání na každém rohu, ale dnes už je nikdo nevyráběl; tedy, ne v této podobě, a už vůbec ne legálně.

„Kam vlastně jdeme?" odvážil se zeptat. Jeho hlas prořízl ticho, dosud narušované pouze zvukem tlumených kroků.

Hoseok se nervózně ohlédl přes rameno. „Uvidíš," zašeptal a přidal do kroku.

Ocitli se ve staré hale. Jungkook zaklonil hlavu a sledoval rozpadající strop přímo nad nimi. Skrze střešní okna viděl poslední hvězdy.

Jeho společník přeběhl halu a bez meškání se začal hrabat ve starých krámech. Jungkook se k němu připojil. „Řekneš mi už, co hledáš?" nepřestával dotírat.

„Rychlý prachy," poučil ho Hoseok a odhodil bokem tlející desku. „Cokoliv, co se dá střelit. Chemikálie, ideálně. Víš vůbec, kolik z toho můžem mít, Kookie?"

Oči se mu rozšířily, když Hoseok zmínil peníze. Samozřejmě, že by se jim hodily.

Přesto zavrtěl hlavou. „Tady nic nebude. Máš tušení, kolik lidí sem vůbec chodí? Všechno cenný už je dávno vybraný."

„Jestli měli všichni stejnej přístup, jak ty, tak ne," odbyl ho Hoseok. „Míň tlachání, víc hledání."

Jungkook vykročil k němu, ale v tom se do noci rozezněl táhlý, ječivý tón. Zděšením ztuhnul na místě, když v něm rozpoznal policejní sirény.

Hoseokovi to došlo také. „Zdrhej!" vykřikl vyděšeně a než se Jungkook vzpamatoval, vzal do zaječích.

Ocitl se zcela sám.

Zachvátila ho panika; zůstal stát jako přikovaný. Oči měl vytřeštěné hrůzou. Slyšel rychle se přibližující kroky. Dech se mu zrychlil. Musí se dostat pryč!

Pomalu se otočil a jako ve snu se rozběhl vpřed.

Kroky za ním se rychle přibližovaly. „Hej! My víme, že jsi tady!"

Teď už se řítil sprintem. Vlasy mu divoce poletovaly kolem obličeje. Po těle mu vyskočil studený pot a v čůrcích stékal po zádech. Adrenalin se vyplavoval do žil a nutil jej běžet dál, rychleji, v naprosté tmě a bez sebemenšího tušení, kudy ven.

Doleva. Rovně, na konci chodby doprava. Vyběhnout schody. Druhé dveře vlevo.

Hlasitě oddechoval, když probíhal labyrintem chodeb. Rukou zavadil o jakýsi předmět. Vzápětí spadl na zem a roztříštil se na padrť.

Jestli ho doteď nenašli, vypátrají ho podle hluku.

Zahnul za roh a utíkal dál. Odvážil se ohlédnout se za záda, aby zjistil, jestli mu nejsou v patách. Odhlédl jen na okamžik; ale katastrofa víc času nepotřebovala. Tvrdě narazil do kusu nábytku.

Okamžitě se zřítil k zemi. Dřevo praskalo a na všechny strany se rozletěly střepy. Kůže na obličeji a krku ho začala pálit jako by ji strčil do ohně. Vzduchem zavál pach chemikálií.

„Do hajzlu," zasténal a pevně sevřel popáleninu na krku. Dlaň ho okamžitě začala štípat, ale ne tak příšerně, jako v místě, které přišlo do bezprostředního kontaktu s neznámou substancí. Pokusil se posadit se. Motala se mu hlava. Pohyb poslal jeho tělem novou vlnu utrpení a Jungkook vykřikl bolestí.

Slyšel je znovu. Kroky. Zpoza rohu se zamihotalo světlo.

S vynaložením veškerých sil a zatnutými zuby přelezl k nejbližším dveřím a vpadl do nich.

„Běžel tudy!" slyšel tlumený výkřik z chodby za dveřmi a spěšné kroky. Potom bylo ticho.

Podlomila se mu kolena a zhroutil se k zemi. Obličej a krk měl v jednom ohni. Zoufale lapal po dechu a slzy se mu draly do očí.

Nikdy v životě nepoznal takovou bolest.

Prosím, ať to skončí, pomyslel si ještě. Vzápětí upadl do bezvědomí.