24 HOURS [BTS]

Twenty Second Hour | Jungkook

2:24

Síla vůle, odhodlání, naděje – to vše jej opustilo. Nebyl si jistý, kdy přesně se to stalo. Nepostřehl u sebe změnu. Ležel na zemi, napůl v mdlobách, když ho to zjištění naplno udeřilo do prsou.

Umírá.

Vyhrabal se na nohy. Sebral jeho zbraň.

Jak? Nepamatoval si.

Jeon Jungkook se bál. Strach je dobrý. Strach ho drží naživu.

Starodávný pud, silnější než všechna vůle světa, syrový zvířecí instinkt, který až do toho dne dřímal někde uvnitř, zapomenutý, opomíjený – přežít. Musel přežít.

Rozmazaná postava se k němu blížila, tiše ho vábila k sobě.

„Nenechám se zabít."

Nenechá. Ne teď. Ne nikdy.

„Neublížím ti."

Sliby, slova. Kdyby je tak mohl chytit, rozmačkat v pěstičkách, nadobro, nenávratně.

„Nech si tu zbraň, jestli mi nevěříš."

Věřil celý život. Věřil, že všechno bude dobré. Věřil Hoseokovi, když přelézal plot.

„Půjdu teď k tobě, ano?"

Kus kovu se zbaběle krčil v jeho dlani. Tiskl jej k sobě, zbytečný krám, hmotné cosi, protože na tom závisel jeho život.

Cizí teplo mu pomáhalo vstát. Nohy vypověděly službu. Jungkook z dálky sledoval smrt, jak se sápe k jeho tělu. Sledoval slova, kroužící kolem jeho hlavy jako hladoví supi, naději, víru agenta, když klopýtal pod vahou chlapcova těla, zbraň v prokřehlých prstech.

„Už jenom dvě hodiny."

Čas není nic víc, než záruka konce.

Nedávalo to smysl, nemohl pochopit; úvahy mizely stejně rychle, jako se objevily. Ztrácely se v hloubi čehosi, co ho naučili nazývat vědomím. Vědomí, on sám, Jeon Jungkook.

Vše, co prožil, co dělal; zavedlo jej to sem. Měl vůbec kdy naději?

A přesto po tom pořád touží. Ač nic nedává smysl, čas, vědomí, jen samé výmysly, jeho existence! Pořád to chce, upíná k tomu veškeré nic, které mu kdy náleželo...

Přežít.