24 HOURS [BTS]

Eleventh Hour | Jungkook

15:00

Po probuzení jej zaplavil strach. Ležel na studené podlaze v nepohodlné poloze. Když se pokusil zvednout, pohledem zavadil o vysokého muže sedícího přímo proti němu. Nestál od něj dál než několik kroků.

Kdo to je?

Než si stihl uvědomit cokoliv dalšího, oči toho muže se setkaly s jeho zmateným pohledem. Ten způsob, jakým na něj zíral... odpor. Opovržení.

Hruď se mu zdvihala prudkými, trhanými nádechy. Toho muže neznal. Nepamatoval si na něj.

Cizinec se postavil. Tyčil se vysoko nad ním jako jeden z těch starých mrakodrapů, co vídal na obrázcích z doby před válkami. „Jeon Jungkook, že?" zeptal se s ledovým klidem a kývl k němu hlavou. „Těší mě."

„Kdo jste?" Byl vyplašený. Neměl tušení, kde je ani jak se sem dostal. Jeho paměť sahala jen ke křivolaké cestičce, kterou klopýtal z továrny.

Odkud zná jeho jméno?

„To tě nemusí zajímat," odvětil cizinec. Přecházel nad ním jako nedočkavá hladová šelma, celý napjatý, připraven k útoku. „Dnes tě zabiju."

Řekl to stejně lhostejným tónem, jako by mu vyprávěl, co si dal včera k večeři.

Zvedal se mu z toho žaludek. Měl pocit, že se od něj očekává odpověď, nějaká reakce. Hlava mu třeštila. Nevěděl, co říct. Musí něco říct?

„Fajn, tak ať to máme z krku," ušklíbl se cizinec, když žádná odpověď nepřicházela. Nad chlapcovou hlavou cvakla pojistka. V další chvíli už měl hlaveň pistole před očima.

„Jeone Jungkooku, zničil jsi svůj kód. Porušil jsi zákon," odříkával vysoký muž, „ten samý zákon, který mi ukládá povolení – ne, dokonce povinnost – tě do dvaceti čtyř hodin od zmizení mimo systém vystopovat a zabít. A přesně to mám v plánu. Nějaká poslední slova?"

Knedlík v krku mu bránil mluvit. Ale on musí.

Jestli měl nějakou naději se z téhle patálie dostat, musí říct něco opravdu důležitého. Něco, co bude mít nějakou hodnotu, něco, čím by zaujal, co by mu pomohlo přežít. Jedna jediná příležitost, kterou nesmí promarnit.

Je mu tak strašně špatně...

„Nuže?"

„Kde je Hoseok?"