24 HOURS [BTS]

Nineteenth Hour | Hoseok

23:04

Jako vždy počkal, až vysvitne měsíc. V tu dobu bývaly ulice Busanu prázdné, ale z hospod se pořád ozývaly rozjařené hlasy, které k sobě strhly pozornost všech, kteří by se snad ještě v noci potulovali venku. Když se s Kookem někam potajmu vkrádali, půlnoc byla téměř ideální.

Hoseok by lhal, kdyby tvrdil, že nemá strach. Zmocnil se ho pokaždé, když se rozhodli podniknout něco většího. A včera navíc měli namále. Čekali moc dlouho, uvědomil si. Kdyby si vybrali nějakou dřívější hodinu, nemusel o nich nikdo vědět.

Právě proto se teď plížil temnými uličkami k jedné polorozpadlé budově na okraji města. Používali to místo jako tajnou základnu a poslední úkryt. Od včerejší noci o Kookovi neslyšel, ale věděl, že jestli se mu podařilo zdrhnout, dřív nebo později zamíří právě sem.

Ohlédl se přes rameno a letmo se přesvědčil, že ho nikdo nesleduje. Když to vezme kolem a kolem, nebylo pravděpodobné, že by měl někoho za patami, a tak se s nějakou důkladnější prohlídkou okolí neobtěžoval.

Útočník se zjevil zničehonic.

Než se stihl otočil, aby k němu stál čelem, útočník do něj narazil ramenem a povalil zaskočeného Hoseoka k zemi. Mysl mu zachvátila panika; kopal kolem sebe a sevřenými pěstmi bušil do těžkého těla, které mu znemožňovalo vstát.

Prvních pár úderů sice našlo svůj cíl, ale když odezněla první vlna adrenalinu, ztratily jeho údery na účinnosti. Cizinec oproti tomu přešel do útoku a přesně mířenými ranami zasypával chabě se bránícího Hoseoka.

Jung Hoseok nikdy nebyl rváč a když poznal, že má proti sobě silnějšího a rychlejšího protivníka, uchýlil se k jediné cestě, která mu mohla přivolat pomoc – začal zplna hrdla ječet.

Na pusu mu těžce dopadla cizincova ruka a utnula táhlý křik. „Drž hubu, nebo tě zabiju teď a tady," zasyčel výhružně. Hoseok měl pocit, že zaslechl tření kovu o kůži, když cizinec vytahoval zbraň. Okamžitě ztuhl a přestal se bránit.

„Lepší," pochvaloval si útočník a neodpustil si kopanec do Hoseokovy holeně. „A teď mi povíš, kde se schovává tvůj kamarád Jungkook."

Mladík vyděšeně vrtěl hlavou. „Nevím, kde je!" tvrdil po pravdě. Neviděl ho od doby, co se včera rozdělili při úprku z továrny. Cizinec však odmítal vzít 'ne' jako odpověď. Znovu Hoseoka surově nakopl, pak se hbitě sehnul a popadl ho za límec.

„Tak znovu," vrčel na něj bez známky soucitu. „Kde. Je. Jungkook?"

„Nevím!" zopakoval Hoseok a do obličeje mu hned na to přiletěla cizincova pěst. Oči se mu okamžitě zalily slzami. „Přísahám, že nevím!" zoufale si stál za svým. „Prosím, přísahám!"

Cizinec se napřáhl k dalšímu úderu. Hoseok zavřel oči a natáhl ruce v pokusu chránit si hlavu a obličej, ale tentokrát žádná bolest nepřišla. Odvážil se pootevřít jedno oko. Útočník měl ruku v pěst, ale za zápěstí jej pevně svíral další cizinec. Na sobě měl oblečení nápadně podobné tomu, co nosil první muž a ve tváři se mu odrážel stejný vztek.

Vysoký cizinec násilím odtáhl toho prvního od Hoseoka, přičemž o zhroucenou a zbitou postavu nezavadil ani pohledem. „Můžeš mi říct," obořil se na svého druha, „co si myslíš, že tady předvádíš?"

Menší muž jej hrubě odstrčil od sebe. „On to ví! Ví, kde se Jungkook schovává!" prskal naštvaně a u toho divoce gestikuloval směrem k Hoseokovi.

Vysoký cizinec k němu rychle přešel a po vzoru prvního ho nešetrně popadl za límec, až Hoseok vyjekl strachy. „Ty," zatřásl s ním, „kdo jsi?"

Když zvedl oči a setkal se s cizincovým pohledem, zaplavil ho pocit, že cizinec ví, s kým mluví. Něco v těch tmavých očích mu prozradilo, že jej ten muž zná. Přesto ze sebe vykoktal tiché: „Jung Hoseok."

Jeho dojem se potvrdil, když si cizinec pro sebe pokýval hlavou. „Znáš Jeona Jungkooka?" pokračoval. Znovu se ptal na něco, na co už znal odpověď.

„Ano," přikývl a pak spěšně dodal: „Ale nevím, kde je. Ztratil se mi. Neviděl jsem ho od včerejška, přísahám!"

„Fajn," odpověděl mu prostě. Očividně spokojen s odpovědí pustil Hoseoka ze sevření. Druhému muži se to však ani zdaleka nezamlouvalo.

„Lže!" nepřestával se vztekat. „Zná ho! Sám to přiznal!"

„Podívej," začal ten druhý. Hoseok v jeho hlase rozeznal velmi nebezpečný podtón a bázlivě se při jeho slovech přikrčil. S tímhle mužem není radno si zahrávat. „Až budeš mít takovou praxi, jako já, velice rychle se naučíš rozpoznávat, kdo mluví pravdu a kdo ne."

Hovořil velice tiše, ale jeho slova se do Hoseoka zakusovala jako bič. Uvažoval, jestli to káraný muž cítí stejně.

Cizinec pokračoval. „Do té doby ale zavři hubu a běž dělat to, co máš, místo toho, abys mlátil civilisty. Rozumíš mi?"

Ten druhý cosi odsekl, ale nakonec se k nim otočil zády a odšoural se do noci. Hoseok slyšel, jak muž po cestě trousí tiché kletby a nakopává pohozené odpadky. Každopádně si oddechl, když mu ten příšerný muž zmizel z dohledu. Další věta mu ale rychle připomněla, že z toho ještě pořád není venku.

„Vstaň, Hoseoku," poručil mu cizinec. Řekl to klidně, ale Hoseok se nenechal oklamat. Pořád ještě cítil vztek, který z cizince nestihl vyprchat.

Vyškrábal se na nohy tak rychle, jak jen svedl, a oprášil si kalhoty. Útočník mu předtím natrhl nohavici, když jej nakopl, a po noze se mu táhl mělký šrám.

„Zmiz odsud," pokračoval cizinec. Zjevně se přemáhal, aby nezačal křičet. „Někam zalez a nevystrkuj nos do zítřejšího rána. S nikým nemluv. Nehledej Jungkooka. Prostě zmiz."

Strach jej ještě zcela neopustil, ale sebral odvahu zeptat se na to, z čeho muže už chvíli podezříval: „Ty mě znáš, že?"

Než stihla přijít odpověď, pokračoval: „Hledáš Kooka. A ten druhý... bože. Ty ho chceš zabít, že jo? Co se včera stalo? Ty to víš! Já vím, že to víš!" Hoseok se dostal do ráže a otázky se z jeho úst řinuly proudem.

Cizinec zvedl ruku a umlčel ho. „Udělej nám všem laskavost a běž spát, Hoseoku," nařídil mu. Tentokrát to znělo mírněji než předtím. S těmi slovy se otočil k odchodu a nechal zvědavého Hoseoka za sebou.

„Neublížím mu," křikl za ním ještě z náhlého popudu přes rameno. „Slibuju."